Podrobnosti

Napsal Petr Šťastný

Blíží se odjezd, zbývají dva dny do odjezdu a já stále nemám představu, co si povezu s sebou, co je nutné ještě koupit nebo zařídit a vlastně nemám ani zavazadlo do kterého se zabalím. No nic.. V pondělí večer už nevydržím a postupně vystěhuju obsah svých skříní do obývacího pokoje na gauč s tím, že co se nehodí, uklidím zpátky. Takhle to nepůjde. Vše je zpátky ve skříních a na gauči zůstaly plavky a ponožky. Tak znovu. A nebo ne, zítra je taky den.

V úterý jsem měl volno, tak jsem dopoledne strávil různými pochůzkami. Když jsem se asi ve dvě hodiny vrátil domů, byl jsem tam kde v pondělí. Jediné, co jsem přesně věděl, že musím mít s sebou byly léky na tohle nebo tamto, mastičky a stále jen ty ponožky a plavky. Protože Pavlík je protřelý cestovatel, byl jsem vklidu. Až přijde večer domů, poradí, nějak "se to" zabalí a pohoda. Sedm - Pavlík nikde, osm - Pavlík nikde. V půl deváté se rozletí dveře a z chodby někdo haleká: "tak prďolo jsem doma, máš sbaleno?". No to si snad dělá legraci, ne? Takže jsem opět začal snášet věci ze skříní a poslouchal důvěrné komentáře k mému šatníku. Nakonec se podařilo pár kousků přeci jen vybrat a já měl pocit, že mám hotovo. Než jsem se stihl rozkoukat a pokochat se množstvím šatstva ke sbalení, už byl zbytek prostoru vyplněn dalšími věcmi a Pája zahlásil, tak hotovo, jdeme balit. Pak nastala chvilka hrůzy, jelikož jsme nemohli najít kufr. Kupodivu pomohlo, když jsme si na to rozsvítili. Že se vše do kufru nevejde, bylo jasné na první pohled. Pája přitáhl batoh a zahlásil, že když se mu hodil do Kanady, bude se hodit i na Blízký Východ. Taky že ano. Za dalších 20min. jsme měli sbaleno, nic nám nikde nezbylo, vše bylo v zavazadlech a z nás jen lilo. Bylo půl jedné ráno, když jsme postupně přepadli koupelnu a upadli do komatu.

Je středa, pět ráno a zvoní budík. Hlavou se mi honí tolik vulgarismů, že si to neumíte představit. Nevidím a jako mátoha absolovuji ranní hygienu. Pak přijde zlatý hřeb rána. I proto jsem musel vsát o půl hodiny dříve než obvykle. Musím si nasadit kontaktní čočky. Jsem v tom poměrně nováček a nasazování mi nedělá žádné potěšení. No zkrátím to, čočky skákaly půl hodiny po celé koupelně, než se mi je podařilo dostat na místo. Opět plná hlava vulgarismů na adresu toho silikonového vynálezu.

Je sedm ráno a mě začíná poslední ranní služba. Kupodivu utíká a ani očekávaný "nečekaný" problém jakéhokoliv druhu se nekoná. Ve tři hodiny a dvě minuty se přižene kolega a vyžene mě do šatny. Supeeer. Myslím si kolik nemám času než dorazí Pája s věcma a vyrazíme na letiště. Bolení břicha mi trošku zkřížilo plán. Je téměř půl třetí když se vypotácím z hotelu. Brácha nikde, tak si dám cigaretu a zavolám mu. Je za rohem...jak jinak. Přivezl ho náš bratranec (mooooc hodnej člověk je to.)

Číst dál: 23.3.2011 - Praha - Frankfurt - Amman

Podrobnosti

Napsal Petr Šťastný

Dneska jsme se vzbudili asi v jedenáct hodin. Venku bylo zateženo a louže. Asi hodinu nám trvalo, než jsme se vykolébali z pokoje s tím, že se dojdeme podívat jen jak je venku a podle toho se oblékneme na první procházku. Před hotelem jsme s politováním zjistili, že lije jako z konve a vítr ohýbá palmy až u kořenů. Zašli jsme na concierge, nechali si dát mapu okolí a vysvětlit co se kde zhruba nachází. Po příchodu na pokoj se nám nikam nechtělo. Jenže se začala ozývat naše bříška. Dostali jsme při příjezdu sice amenitu v podobě různého ovoce, což bylo úžasné osvěžení a velká mňamka, nicméně co si budeme povídat maso je maso. Padlo rozhodnutí, že musíme ven. Vezmeme deštníky a hurá do města.

Už dostat se někam pěšky je v Ammánu boj. Nic pro vozíčkáře. Buď musíte po silnici, protože uprostřed chodínků rostou palmy nebo jsou chodníky 40cm nad úrovní vozovky a dva vedle sebe se na nej jen stěží vejdou. Po půlhodině chůze, kdy jsme ani pořádně neviděli na cestu nás hlad zahnal do KFC. Žádné experimenty, prostě sázka na jistotu. Při jídle se Pájovi podařilo vymačkat kečup nejen na hranolky, ale i na bundu. No nasmáli jsme se opravdu hodně.

Číst dál: 24.3.2011 - Amman

Podrobnosti

Napsal Petr Šťastný

Ráno začalo báječně. V půl deváté zazvonil budík a hned v devět přišel room servis. Večer jsme si objednali na ráno pěkně kávičku. Jako prezent jsme dostali pár cookies.

Plán byl po snídani vyrazit na nákup bot na večerní squash a pak zpátky do hotelu promyslet průběh dalších dní. Jenže co čert nechtěl. Hned vedle nákupního centra královské muzeum automobilů. Rozhodnutí padlo. Půjdeme do muzea, pak koupíme boty a tradá na hotel. Protože jsme vstali brzy a byli nažhaveni na auťáky, vyrazili jsme jako rakety po jedenácté hodině. Vždyť máme dovču, tak kam spěchat, že?

Číst dál: 25.3.2011 - Amman

Podrobnosti

Napsal Petr Šťastný

Nový den. Už je to tu. Půl jedenácté. Dobré ráno. Přemlouváme se kdo půjde první do koupelny. A co že jsme na dnešek vymysleli? Nic konkrétního, takže se uvidí. První a nejdůležitější bod bude určitě ulovit snídaňooběd. A odpoledne pravděpodobně svačinovečeři. Zatím nám to vycházelo tak, že jsme pozdním obědem spláchli i večeři. To budete koukat jací budem štíhlí klucí.

Vše šlo podle předem dobře promyšleného programu. V jedenáct už jsme se hrabali z pokoje. Měli jsme na rozhodování dvě možnosti. Buďto muzeum autmobilů nebo na opačný konec města do centra (downtown). Dilema bylo velké. Auta nebo vykopávky, vykopávky nebo auta? Jede se do muzea aut! Taxi do muzea nás stálo 1,70JOD a to to chlapec vzal trošku okružní cestou. Delší, zato to po ní trochu víc drncalo. V muzeu jsme strávili příjemně skoro tři hodinky.

Číst dál: 26.3.2011 - Amman

Podrobnosti

Napsal Petr Šťastný

Osm ráno a budík na Pájově mobilu byl už dávno vypnutý. Je osm pět a můj mobil, který měl sloužit jako pojistka mě budí v okamžiku, kdy do mě brácha dloube a krade mi peřinu. Už je po ranní sprše a chechtá se na mě, že byl vzhůru dřív než já. Kdo by se na dnešek netěšil. Nedá se nic dělat, hupky šupky z postele, vysprchovat, oholit, navonět (samozřejmě obléct), sbalit na cestu a s lístkem od zaparkovaného Sunníka přepadnout dveřníka. Je lehce po deváté a naše "zkušební jízda" míří do City Mall, kde musíme nakoupit zásoby. Něco do auta ke snídani (včera jsme se odbyli sušenkami a kávou z plechovky), k obědu a nejlépe i večeři, protože nebude už asi čas. Naše cesta, ale musí vést nejdříve k čerpací stanici, protože nám Sunníka dali s prázdnou nádrží. Plná náddrž nás stála 33,10JOD (asi 860Kč za 53litrů Naturalu 90). V půl jedenácté máme nakoupeno (ale stále střízliví). Nákup vyšel na 19,80JOD. Domlouváme se, že je nejvyšší čas posnídat. Nejlepší místo se nám zdá na kopci hned vedle zahrad krále Husseina. Jednoduše řečeno, sluníčko a výhled - super kombinace.

Číst dál: 27.3.2011 - Amman - Mrtvé moře - Amman

Podrobnosti

Napsal Petr Šťastný

Je tu pondělí. Krásný den, podle toho, co vidíme z okna. Svítí sluníčko, na ulici spousta aut a na proti hotelu se pasou ovce. Idylka. Než jsem je pro vás stihl vyfotit, mi tak ty potvory frnkly.

Po rychlém nákupu v City Mallu nasedáme do naší formule risk a míříme opět k Mrtvému moři, které je cca 50km od Ammánu. Cesta trvá zhruba 45min., když nejedete přes letiště. Dnes jsem řídil já od hotelu a opět jsme si cestu pořádně užili. Cesta, kterou znala navigace byla uzavřená, tažke nezbylo než sjet u žluté cedule s klikyháky a doufat, že je to značka pro objížďku. Chvilku se nám dařilo jí sledovat a připadali jsme si přitom jako děti na táboře, když běhají lesem podle fáborků. Po pěti kilometrech nám navigace stále zobrazovala stejnou vzdálenost od moře a to nás trošku mátlo. Párkrát jsem zahnul doprava, pak doleva až se mi začal Pája posmívat, že ať řídí kdo chce, stejně si zajedeme. Naštěstí jsem se trefil s pomocí navigace na tu správnou silnici a už jsme to mydlili osmdesátkou jen to svištělo. Naše formule Nissan je vážně technický zázrak. Chlápek z půjčovny nám trvdil: "TO NOVÝ PANE..NOVÝ AUTO, SUPER". Jo super. Tlumiče v háji, řízení že si připadáte, že nedržíte volant ale kormidlo. Ale jede. Potkali jsme pár aut v protisměru, ale nás to už z míry nevyvádí. Tady se couvá i na kruhový objezd.

Číst dál: 28.3.2011 - Amman - Mrtvé moře - Amman

Podrobnosti

Napsal Petr Šťastný

Přání, abychom odjížděli v pět ráno od hotelu se rozplývá již v moment, kdy jsme šli spát. Dobrá, vyjedeme v šest. Je půl šesté, kupodivu je Pája již vysprchovaný a budí mě. Mám velkou "radost". Scházíme do Lobby, kde je každé ráno do šesti hodin připraveno malé občersvení pro hosty, kteří opouští hotel a nestihli se najíst. Dali jsme si každý dvě kávičky a snědli jsme celé "malé pohoštění". Byli jsme nasnídaní, zaplatili jsme účet za pokoj a odhlásili se, s tím, že do půl hodiny bychom mohli být sbaleni. Byl to optimictický vyhled. Trocha zdržení na začátek nevadí. Kolem sedmé se dostáváme k balení, v osm už opravdu sedíme v autě, se všemi rozloučení, nasnídaní, sbalení a vyrážíme. Nevezeme vše. Co nebudeme potřebovat, necháváme v hotelu v úschovně. Po hodině jízdy dostává Páva hlad. Naštěstí jsme připraveni a tak zastavujeme na nekonečné dálnici. Nikomu nepřekážíme, nikomu nevadíme, nikdo netroubí, jen občas nám zamávají.

Ještě jsem vám nenapsal kam, že se to vlastně dnes chystáme. Tak dobrá. Dnešním cílem je přístavní město Aqaba. Abychom nejeli jen 360km po dálnici směrem na jih, uděláme malou zastávku v kamenném městě, které bylo vybudováno několik let před naším letopočtem a jmenuje se Petra. (hezké jméno, že?). Zhruba po půl hodině od snídaně, Pája vzdává řízení, protože se mu chce spát a necítí se. Sedám za volant, v rádiu nám vyhrávají místní moderní rytmy (není to špatná hudba - nám se celkem líbí) a polykáme další kilometry, zatímco spolujezdec upadá do spánku. Zbývá ujet ještě asi 80km. Na dálnici je povolena max. 110km / hod., která je někde snížena na sto nebo devadesátku. Asi 40km před cílem už nemůžu udržet víčka ani já. Budím pochrupujícího bráchu a je mi ho líto. Chtěl jsem ho dovézt až na místo, ale bouračku riskovat nechci. Pája se budí, ale za volant se mu nechce, prý mi raději bude číst co je zajímavého v Petře, budeme si povídat a nenechá mě spát. Po jedenácté hodině jsme ve vesničce Petra, odkud půjdeme pěšky do skal, které jsou všude kolem nás.

Číst dál: 29.3.2011 - Amman - Petra - Aqaba

Podrobnosti

Napsal Petr Šťastný

V sedm hodin ráno se probouzím nabitý novou energií a už bych vyrážel do ulic. Na vedlejší posteli však ještě pohádková víla vypráví nějaký příběch, protože Pája se usmívá a mělce oddechuje. Co se dá dělat, nikam se nepůjde. Sáhnu po booku a dopisuji včerejší zážitky. Po spáchání ranní hyeny se odebereme na snídani a po jídle si dáváme kávičku na pohodu u bazénu.

Číst dál: 30.3.2011 - Aqaba

Podrobnosti

Napsal Petr Šťastný

Dnešní ráno začalo bojovkou. Pájovi se z nějakého důvodu neustále přeřizují hodiny na mobilu. Abychom vše stihli, nařídili jsme budík na sedmou ráno. Jenže po probuzení jsme netušili, jestli je opravdu sedmá nebo už osmá. Proto byl Pája vyslán na recepci, aby zjistil skutečný čas. Tady se zimní čas přeřizuje 1.dubna o půlnoci na jednu ráno. Takže jsme ještě měli nějakou chvilku než půjdeme na snídani. Protože jsme jen kousek od společnosti, která nás vezme na potápění, jeli jsme autem, aby bylo vidět, že nejsme žádné socky. V kanceláři jsme dostali amerického instruktora a ten nám vysvětlil základní pravidla potápění, ukázal nám jak se pod vodou máme dorozumívat, prohlédli jsme si katalog jedovatých ryb, složili jednoduchý testík, vyfasovali neopreny (Pája se do něho chudák nacpal obráceně, takže měl sice zapínání vepředu a cedulku v zadu, jenže jaksi kolena měl taky vzadu a prostě celý neopren musel svléct. Ještě, že si ho nevzal na ruby).

Instruktor si nás naložil do auta a odvezl na veřejnou pláž za městem. Tam už byl nachystaný zbytek výstroje. Oblékli jsme se a vyrazili do vody.

Číst dál: 31.3.2011 - Aqaba

Podrobnosti

Napsal Petr Šťastný

Budík! Na to, že mám dovolenou ho slýchám na můj vkus dost často. Jenže co naděláte, je tu tolik míst k vidění a tak málo času. Takže vstáváme v sedm ráno a Pája neváhá a hlásí chybu na mobilu s posunem času a tvrdí, že je teprve šest. Tenhle vtip nějak po ránu nepobírám a v klidu se snažím uvést do bdělého stavu. Snídaně, balení, rychlá kontrola komentářů u článku z předchozího dne (zjišťujeme, že se moc nesnažíte), odhlášení z hotelu a lehce po osmé nasedáme do Sunníka. Při výjezdu z města Aqaba tankujeme plnou nádrž (50 litrů za 31JOD, 1JOD = cca 24Kč) a míříme vzhůru mezi hory. Po nekonečné dálnici, která se táhne před námi do dáli potkáváme několik vozů v protisměru, traktor v levém jízdním pruhu a vymýšlíme APRÍL na zbytek rodiny v Praze. Po téměř třech hodinách jízdy a 270ti kilometrech dorážíme do vesnice Karak. V průvodci čteme, že si máme dát pozor na místní jednosměrné ulice, ale nikde žádné značení ať jedeme jak jedeme, neustále na nás domorodci mávají, že jedeme v protisměru. "A komu to vadí, když tu jedu sám" pokřikuje na oplátku na místní Pája z okýnka. Přijíždíme na parkoviště, které se nepozná, kdyby z jedné restaurace nevyběhl klučina, který nám vysvětlí, že nejen že jsme v protisměru, a i na konci cesty, a dál musíme pěšky. Ochotně dal stranou stůl u kraje chodníku a nechal nás zaparkovat. Bude dvanáct a sluníčko nám pěkně pálí na hlavu, takže se zapomeneme namazat, jak se už těšíme do stínu hradu. Po cestě ke hradu na nás místní obchodník volá "Pohledy mám a známka taky tady." Říkáme mu později netušíc, že tam budeme za minutu zpátky. V okýnku, kde prodávají vstupné, nemají na rozměnění, takže musíme koupit pohledy a "známka". V obchůdku už asi půl dne neuklízeli, protože všude je snad půl centimetru písku.

Po zaplacení 1JOD za osobu vstupujeme přes mostík do pevnosti Al-Karak. Posloucháme průvodce a vyhýbáme se tak všem zájezdům a míjíme je tak, že si připadáme na celém hradu sami. V úzkých chodbách si představujeme jaký tu asi kdysi vládl ruch za dob křižáckých válek, ve vězení je nám až úzko ze stísněných chladných prostor s malými průhledy skrz širokou kamenou zeď. Jen v kuchyni jsme trochu dezorientovaní. V přijímací hale si zahrajeme na recepční (i když trochu mimo mísu) a trochu bojácně vyhlížíme z téměř "zánovních" hradeb (odkud křižácký vůdce shazoval vězně do 400 metrů hlubokého údolí). Na rozpáleném nádvoří se raději moc dlouho nezdržujeme, protože teplota ve stínu je 33°C.

Číst dál: 1.4.2011 - Aqaba - Karak - Ma'in hot springs - Amman

Podrobnosti

Napsal Petr Šťastný

Dnešní den ja určen k odpočinku. Když tak pročítám co vše máme za sebou, myslím že je odpočinku zapotřebí. Proto tedy opět vstáváme podle budíku. A co že budeme dnes podnikat? Po kávičce z room servisu, donesené v sedm hodin přesně na čas dojedeme nakoupit, pak 60km k Mrtvému moři a opalování. Jednoduchý plán. A jak to celé dopadlo? Opravdu jsme již v 8:20am seděli v autě a vyrazili na nákupy. Jenže to bylo i na místní moc brzy nebo jsme je překvapili svou aktivitou a Carrefour otevíral až v devět. Tudíž jsme bezcílně bloumali po obchodním domě plného zavřených obchůdků. Před devátou jsme se dostavili ke vchodu a nestačili zírat. Stáli tam již připravení lidé i s vozíky a hned jak se začala zvedat zábrana, lidé podlézali, jako by tam dávali něco zdarma.

Číst dál: 2.4.2011 - Amman - Mrtvé moře - Amman

Podrobnosti

Napsal Petr Šťastný

Naštěstí dnešní den neskončil tak jak začal. Včera jsme pro jistotu nařídili oba mobilní telefony, abychom opravdu vstali ve čtyři hodiny ráno a v pět seděli v autě, jelikož cesta do Aqaby je dlouhá a náročná. Takže mě v 5:04 budí Pája celý vyděšený, že je pět a že jsme již měli vyrážet. V ten moment zvoní můj budík. Proč ani jeden nezazvonil podle plánu nám není jasné doteď. Kontaktní čočky jsem nikdy nenasadil rychleji, oholení a úprk před hotel nám nezabral víc jak patnáct minut. Ještě jsme přibrzdili na lobby, kde bylo připravené pohoštění pro hosty, kteří opouštějí hotel brzy ráno a nechtějí se zdržovat snídaní. Připravit dvě kávy, do každé tváře jeden muffin, každý banán a jablko do ruky a už jsme se soukali do autíčka. 5:30 již pískají gumy a Sunník chvátá směr dálnice. Ještě přibržďujeme na dotankování, abychom nemuseli tankovat cestou nazpět. Bohužel tentokrát Pájovi počty o 150km nevyšly (o tom později). Čekalo nás 320km a nějaké dopravní značky o rychlosti pro nás byly spíše orientační. Nejdůležitější značka je zde "POZOR RETARDER" a na ten si opravdu musíte dát pozor, protože jsou nejen ve městech, ale i na dálnicích a u policejních check pointů. Z města se vyřítíme 140kou a máme do rozednění radost jak nám cesta pěkně ubíhá pod koly. Jakmile se začalo rozednívat, probudila se i naše peristaltika a hledat zde podél dálnice místo, na které není vidět je mission impossible, protože všude podél dálnice je poušť.

V Aqabě jsme byli očekáváni v 9:45, ale díky Pájově "spanilé" jízdě jsme již v 9:05 stáli na recepci potápěčského centra. Zahlásili jsme, že s námi mohou počítat a šli se na parkoviště najíst do auta. Zaplatili jsme domluvenou cenu 50JOD/osoba za potop, 25JOD za zapůjčení podvodního fotoaparátu a 37JOD/osoba za výlet na egyptský Pharao Island. Téměř na čas nám byl přidělen mladý dive master, jehož jméno jsme zapomněli ihned jak ho vyslovil. Naším vozem jsme všichni odjeli do centra soukromých apartmánů Tala bay, kde jsme v němém úžasu pozorovali soukromé rezidence, před kterými se majestátně na vlnkách pohupovaly nádherné jachty.

Číst dál: 3.4.2011 - Amman - Aqaba - Pharao Island - Aqaba - Amman

Podrobnosti

Napsal Petr Šťastný

Pro dnešek byl v plánu výlet městkou hromadnou dopravou. Hromadnou berte doslova. V autobusech (nebo spíše mikrobusech se tu jezdí opravdu hromadně). Navíc autobusy tu nemají jízdní řády a vyjíždí z konečné, když uznají, že již nastoupilo dost lidí. Náš odjezd naplánoval Hamzeh z concierge autobusem v 8:15 (to ale nemá znamenat, že v tu dobu odjede. jen dobu optimálního odjezdu.) a z hotelu jsme měli odcházet v 7:45. Takže naše ráno probehlo následovně: "Brácho, budeme už vstávat?" Já na to:"Kolik je hodin?" "Počej, já se mrknu... jo, je 10:15" "Aha, tak to můžeme vstát"

Čas 10:00 ... Pája a Péťa v postelích

Číst dál: 4.4.2011 - Amman

Podrobnosti

Napsal Petr Šťastný

Protože dnes máme velké plány, sázíme na jistotu a v sedm hodin nás budí hotelový operátor. V osm patnáct máme být podle concierge na autobusovém nádraží odkud se přesuneme 51km na sever. Na concierge nám doporučují vzít s sebou deštník, ale Pája rychlým pohledem na temně černou oblohu zhodnotí, že z tohohle nezaprší. Před hotelem kupujeme pití a několikery sušenky, sedáme do taxíku a v 8:15 nás řidič po 8mi kilometrech vysazuje před dodávkou. Venku stojí člověk, který křičí pořád dokola Jarash - Jarash, přestože nikdo jiný kolem není. Kýveme, že s ním chceme jet a on nás honem honem souká dovnitř.

Máme radost, že máme místa a libujeme si, jak jsme přišli včas. Po dvaceti minutách vystupujeme a otevíráme první sušenky. Venku se k nám přitočí řidič a ptá se nás odkud jsme. "Z České republiky" odpoví Pája a řidič odpoví, že jasně. Československo přeci zná. Nevysvětlujeme a jen se přitrouble usmíváme. "Já jsem z Palestiny", prozrazuje nám na oplátku. "No pěkný, tuhle informaci jsme fakt potřebovali" ušklíbl se Pája. Doufejme, že nás "nevyhodí" někde dřív než tam dojedeme se slovy "Alah akbar". A nemůžeme smíchy popadnout dech. Po dalších patnácti minutách sníme i druhé a ptáme se řidiče, kdy asi pojedeme. Za patnáct minut, ukazuje nám na prstech a my spokojeni opět pozorujeme ruch na nádraží. Vytahujeme průvodce a čteme si o cílu naší cesty. JARASH - "Jedná se o jedno z nejlépe dochovaných římských měst na blízkém východě a na zdejším hypodromu dokonce starověk dnes znovu ožívá přímo před vašima očima. PV dobách největšího rozkvětu zde žilo na 15 až 20tis. obyvatel, a přestože město neleželo na hlavní obchodní trase, prosperovalo díky pěstování zemědělských plodin, kterým se na okolní úrodné půdě dodnes velmi daří..." Již se těšíme, na procházení městem, když přijíždí jiný autobus a řidič na nás gestikuluje, že jestli spěcháme, můžeme jet s ním. Uplynula hodina od našeho příjezdu a tak tedy přestupujeme do většího a novějšího mikrobusu.

Rukama, nohama se ptáme, za jak dlouho vidí odjezd a na oplátku nám ukazuje, že jsme dva, on má v autobusu 24 míst, tak ještě 22 lidí zbývá. Pak vybere peníze a pojedeme. Super v předchozí dodávce, která měla míst jen 12 jsme se nedočkali a teď máme čekat na dvojnásobek lidí? V úžasu se rozhlížíme a Pája optimisticky zhodnotí, že to je ještě dobré, že taky mohl přijet autobus se 45 místy k sezení jako u nás. Chechtáme se a venku pokřikujeme mezi lidi Jarash - Jarash! Po další hodině počítáme, že pokud pojedeme hodinu tam, tři hodiny se zdržíme a hodinu zpět (nepočítáme čekání než se naplní autobus), musíme za půl hodiny nejpozději odjet. Vypadá to nadějně, přistupují další dva, pak jeden a ještě jeden. Za dalších 15 minut nás už uvnitř sedí sedm. Nikdo se nevzrušuje, nikdo nenadává, všichni sedí a trpělivě čekají. Čas nám vypršel. V jedenáct hodin se rozhodujeme kudy z autobusu utéct, aby nás místní nezmlátili. Teď, když už to vypadalo, že se pojede ještě dnes, dva odejdou. Tohle muselo hnout žaludkem snad každému.

Číst dál: 5.4.2011 - Amman - Madaba - Praha