Osm ráno a budík na Pájově mobilu byl už dávno vypnutý. Je osm pět a můj mobil, který měl sloužit jako pojistka mě budí v okamžiku, kdy do mě brácha dloube a krade mi peřinu. Už je po ranní sprše a chechtá se na mě, že byl vzhůru dřív než já. Kdo by se na dnešek netěšil. Nedá se nic dělat, hupky šupky z postele, vysprchovat, oholit, navonět (samozřejmě obléct), sbalit na cestu a s lístkem od zaparkovaného Sunníka přepadnout dveřníka. Je lehce po deváté a naše "zkušební jízda" míří do City Mall, kde musíme nakoupit zásoby. Něco do auta ke snídani (včera jsme se odbyli sušenkami a kávou z plechovky), k obědu a nejlépe i večeři, protože nebude už asi čas. Naše cesta, ale musí vést nejdříve k čerpací stanici, protože nám Sunníka dali s prázdnou nádrží. Plná náddrž nás stála 33,10JOD (asi 860Kč za 53litrů Naturalu 90). V půl jedenácté máme nakoupeno (ale stále střízliví). Nákup vyšel na 19,80JOD. Domlouváme se, že je nejvyšší čas posnídat. Nejlepší místo se nám zdá na kopci hned vedle zahrad krále Husseina. Jednoduše řečeno, sluníčko a výhled - super kombinace.
V jedenáct hodin a pět minut už zase sedíme v autě. Cestou tam bude řídit Pája, já cestou nazpátek. Pája tvrdí, že si pamatuje kterou odbočku k Mrtvému moři nám ukazoval řidič, když nás vezl z hotelu a nechce abych zapnul navigaci. Tohle rozhodnutí nás stojí zajížďku 40km a skoro hodinu. Když jsme konečně na správném kurzu, zastavíme v serpentinách na odpočívadle, abychom pořídili pár snímků nehostinné krajiny. Jak tady může někdo bydlet?
Musíme projet dvěma CHECK POINTy s ozbrojenou kontrolou. Obvykle se kontrolují osobní doklady, řidičské průkazy a doklady od vozidla. Jenže my na první pohled vypadáme, že jsme turisti, takže kontrolor zasalutuje a řekne "Welcome to Jordan", my mu odpovíme "ŠUKRAN" a jedeme dál. Z druhé kontroly už nejsme tak vedle, takže strážníka pozdravíme "SALÁM ALEJKUM" (říkáme tomu hodit po něm saláma). Odpoví nám "SALÁM" a ukáže ať nezdržujem, že na vykecávání s náma nemá celý den. Za druhou kontrolou už nás vítá slaná vůně Mrtvého moře. Hned jak vidíme vodu hledáme, kde to zapíchneme a honem do vody. Smůla, do vody vedou jen příkré skalnaté svahy, takže musíme opravdu až tam, kde jsou místa k tomu určená. Máme informaci, že pěkná pláž se jmenuje Amman beach a jak tak popojíždíme a rozhlížíme se kdy už už už budeme moct zastavit, najednou cedule, kterou nemůžete minout "AMMAN BEACH" a nad tím spousta kroucánků s tečkama. Nemůžeme si zvyknout číst z prava doleva, tak nám to nedává smysl. Zaparkujeme na prázdném parkovišti a rovnou se převlékneme do plavek, aby nás už nic nezdržovalo. U vchodu nás skásnou o 2x 15JOD. Trošku nás to vyvedlo z míry, ale to nás nemůže zastavit. V hlavě máme záběry lidí, ležících na vodě a čtoucích noviny, historky o nemožnosti se potopit, takže bychom jim zaplatili i stovku. Areál se nám moc líbí, máme k dispozici tři restaurace, obchůdek s výrobky z Mrtvého moře i dva bazény se sladkou vodou. To nás ale teď zrovna nebere. Jsme od té slané, vysychající louže padesát metrů, tak proč se teď rozptylovat.
První jde vyzkoušet Archimedův zákon Pája. Přístup do vody se ze břehu zdá výborný. Bohužel je to jen zdání. Konečně je Pája ve vodě a jak vypdalo jeho seznámení se solí naředěnou trochou vody můžete vidět níže.
Byl jsem varován, že musím opatrně. První dva kroky dobrý... při dalším kroku jsem se kopl do hromady soli, až jsem málem bolestí uronil slzu. To ale nebylo nic proti tomu co mělo ještě přijít. Jak si tak padám, ruce před sebou pořezal jsem se o tu kuchyňskou pochutinu na obou rukách a ještě na holeni. Kdo je překvapen, ten mě ještě asi nezná. Prostě klikař v každém okamžiku. Jinak seznámení s "vodou" je opravdu úžasný zážitek. Do hloubky můžete jít jen tak daleko, dokud nemáte vodu do výše prsou. V okamžiku, kdy byste měli pocit, že se nadlehčujete vám nohy vyplavou na hladinu a pak můžete dělat cokoliv jako na nafukovacím lehátku a ještě lépe, protože z lehu se prakticky nedá znovu postavit. Zatímco Pája při svých akrobatických kouscích okusil chuť a prskal asi deset minut jak je to hnusný. Mě pořád hecoval ať si zahraju na akvabelu, tak dlouho, až se mi dostala kapka toho roztoku do oka. No nepřeju vám to. Naštěstí to byla jen kapka, takže jsem se doplácal na břeh a spravilo to vypláchnutí oka pod sprchou. Největší strach jsem měl z toho, abych si při vyplachování oka nevypláchl čočku. Vzal jsem si s sebou právě pro takový případ brýle, ale už jsem si z Prahy nevzal náhradní čočky, které budu potřebovat hlavně při potápění.
Povím vám, je to moc fajnové koupání. Je nádherný den, jen pofukuje lehounce větřík, voda je "JAKO KAFE" a dokud nepřijedou zájezdy důchodců, je na pláži nádherný klid. Při dalším koupání jsme už do vody bez bot nešli. Bylo to mnohem snažší. Odpoledne nám krásně uteklo. Od jednoho domorodce jsme se dozvěděli, že západ slunce bude v 17:45. Nechtělo se nám ale čekat. Cestou k východu jsme pozdravili zájezd čechů, kteří by nás hned vzali s sebou do autobusu a moc se divili, že jezdíme k Mrtvému moři autem z půjčovny a nejsme tady s cestovkou. Ale byla to evidentně dobrá partička. Naskákali jsme do auta a já se posadil za volant s bráchovou poznámkou (ať jsme v hotelu hlavně do osmi, protože máme rezervaci na squash). Připomněl jsem mu jeho vyjížďku cestou sem, tak ho to trošku uklidnilo.
Protože jsme trochu jak zpomalený film, neujeli jsme ani deset kilometrů, když začalo sluníčko zapadat. To prostě nešlo přehlédnout, jak ta růžová koule padá za izraelské kopečky. Být ještě u moře a ne spolu, ale s holkama, řeknu vám: "Romantika jak sviňa".
V sedm jsme zpátky v hotelu, my i auto v pořádku. Honí nás trošku mlsná a tak Pája oloupe tři kiwi, která nám ještě zbyla z amenitky, kterou jsme dostali při příjezdu. K tomu jsme si dali každý láhev... No čeho myslíte? Vody přeci! A v osm nás čekal kurt. Po squashi, to už znáte. Klasika, bazének a vířivka.
Oblékli jsme košile a slušńácké kalhoty. Učesali jsme se a v hotelovém baru si objednali něco "malého" k večeři. Trošku pozdní, protože je opět skoro jedenáct, ale my to zase zítra vysportujeme.
