Je šest ráno a některým zvoní budík. Někteří vlastně ještě nešli ani spát. V 6.30 nás má vyzvednout autobus směr přechod Lao Bao a dále směr Savannakhet. Téměř na čas se scházíme dole na recepci, fasujeme svačinu na cestu a netrpělivě očekáváme náš odvoz. Tento přejezd nás stál asi 15USD a očekávali jsme soukromou linku.
Náš odvoz přijel se zpožděním. Dalším překvapením bylo, že nás žádná soukromá linka nečekala a na hranice jsme jeli miniaturním autobusem, do kterého postupně přistupovali stále další a další lidi, které naháněč (průvodčí) oslovoval cestou hlasitým pokřikováním z okýnka. Cesta představovala asi dvě hodiny utrpení z nedostatku místa na nohy a byla ozvláštněna chrchláním, srkáním a pliváním naháněče.
Během jízdy se spustil déšť, který nás provázel až na hranice. Těsně před hranicemi všichni domorodci opustili autobus a zůstali jsme pouze my - kafky, které přišla oškubat místní směnárnice. Tvrdila, že musíme vyměnit alespoň za 100USD, jinak nám nebude stačit místní laosská měna na vízum, hotel a jídlo a pokřikovala stále dokola "manykip", čemuž jsme zezačátku vůbec nerozuměli. Nakonec se pouze někteří nechali oškubat a vyměnili za celých 100USD. Nevěděli jsme totiž, jak to vypadá na přechodu se směnárnou a tak jsme vzali její kurz 1USD = 7000 Kipů.
Od autobusu jsme museli dojít pár set metrů v dešti k vietnamské hranici, alespoň jsem mohl využít pončo, zakoupené před pár dny v Hudy sportu :) Pak nás postupně nechali zaplatit 1USD jako výstupní poplatek.
Jelikož to celníkům šlo velmi pomalu, vyrazil jsem s Jožkou napřed prozkoumat druhou část přechodu Lao Bao. Vstup do Laosu byl zpestřen průchodem přes dvě zdobené brány. Na laosské straně začala ta pravá sranda. Nejprve vyplnit několik formulářů na vízum a odevzdat pasovou fotku, kterou měl jako jediný u sebe Jožka. Nás ostatní si vyblejsknul celník přes sklo svým kompaktem. Cena bez fotky se měla lišit asi o 20tis Kipů, ale nakonec jsme platili stejně, takže nás zkásnul o 350tis Kipů (což se nám zdálo sice trochu více než to mělo stát, ale nic se s tím stejně nedalo dělat).
Opodál byla nenápadně vyhlážející přízemní banka a tak jsem se rozhodl, že půjdu prozkoumat oficiální kurz dolaru. V bance mi paní sdělila kurz 1USD = 7990 Kipů a tak nás pokoutná směnárnice v autobuse neodrbala o tolik. Cestou z banky jsem si v duchu říkal, že ty mramorový schody pokrytý vodou budou pekelně klouzat....a tak jsem opatrně našlapoval a stejně jsem si málem rozbil tlamu. Nedaleko naší grupy jsem musel přebrodit ještě jednu větší louži a hádejte, co se asi tak mohlo přihodit...no projel jsem se pěkně.
Za přechodem na nás čekal již trochu větší autobus a tak jsme se začali postupně soukat dovnitř. Jenže nebylo dost místa na sezení, pak nastoupil řidič a Jožka mu nařídil (česky :D), že musí přesadit domorodce, kteří si jistě neplatili jízdenku v plné výši. I stalo se :) A tak nastaly velké manévry a rozpočítávání, kdo z domorodců opustí autobus. Tři místní nakonec seděli v uličce na plastových židličkách.
Jelikož cesta měla trvat zhruba pět hodin, tak uprostřed cesty řidič zastavil u kamarádovy restaurace a dali jsme si oběd. Abysme to neměli tak daleko, najel skoro až do restaurace.
Zbytek cesty proběhl za střídavého spánku a polospánku. Posledních 100km jsme odpočítavali po minutách, kdy už budem v cílové stanici. Příjezd do Savannakhetu byl kolem půl šesté. Z nádraží jsme si vzali tuktuk a vyrazili do hotelu Xayamoungkhoun guest house za mírného poprchávání.
Po ubytování následovala večeře v nedaleké restauraci. Po návratu se pustil film na dobrou noc...nejprve Ženy v pokušení a poté Jedna ruka netleská. Aby holkám nebylo na pokoji smutno, vloudila se jim dovnitř malá žabička, které se ale vůbec nechtělo ven...
