Ráno při snídani přemýšlíme, co s dnešním teplým slunečným dnem. V Honolulu i ve Waikiki dnes ve zprávách varují před medůzami, které se přiblížily k pobřeží. S nimi jsme již dříve oba měli tu čest a znovu se nám to nechce riskovat, sedáme proto do našeho Mustanga a vyrážíme směr severní pobřeží alias North shore, které průvodce Lonely Planet i místní tolik vychvalují.
Číst dál: 7.3.2013 - Oahu: Wahiawa Botanical Garden, severní pobřeží
Dnes ráno už ve zprávách nic o medůzách neslyšíme, nastal tedy ten správný čas otestovat havajskou plážovou klasiku, Waikiki. Jedná se tedy o celou čtvrť, která je součástí Honolulu, byť se o ní mnohdy mluví jako o samostatném městě. Působí totiž dost jinak než zbytek Honolulu, který jsme zatím měli možnost vidět. Jak projíždíme Waikiki, připadáme si jako na 5th Avenue v New Yorku - jeden luxusní butik vedle druhého, ovšem betonovou džungli výškových budov tady zkrášlují hustě vysázené palmy. A celá takhle scenérie přímo navazuje na mořské pobřeží s písečnými plážemi. Ta nejprofláklejší z průvodců a pohlednic - Central Beach, je ovšem už teď před desátou ráno hustě obsazena turisty, stejně tak i parkovací místa. Tak to ne, kvůli tomuhle jsme půl světa neletěli, davy si můžeme užívat v Chorvatsku. Pokračujeme po Waikiki dál, až narazíme na Sans Souci Beach Park, kde máme štěstí na parkovací místečko přesně pro našeho Mustanga. Na pláži je jen pár lidí, žádné výstražné vlajky dnes nevlají, tak ji jdeme vyzkoušet :)
Číst dál: 8.3.2013 - Oahu: pláže ve Waikiki a Diamond Head Crater
Dnes nás čeká poslední celý den, který budeme trávit na Havaji, a hned ráno vyrážíme směr Pearl Harbor. Jde o přístav v laguně poblíž Pearl City původně známý velkochovem ústřic perlorodek, proto perly v názvu. Později se přístav stal americkou vojenskou základnou a ve světovou známost vešel především japonským útokem ze dne 7. prosince 1941, který vtáhl USA do druhé světové války. Aktivní vojenská základna je tu ostatně dodnes.
Přijíždíme k návštěvnickému centru po deváté ráno, parkujeme bez problémů a u kasy vybíráme, na které zajímavosti se půjdeme podívat. Asi nejprofláklejší je památník potopené lodi USS Arizona, která šla ke dnu během sedmi minut po útoku i s 1.177 muži na palubě (no spíš chlapci, průměrný věk byl 19 let). Jejich těla nebyla nevyzvednuta, zůstali pohřbeni na lodi. Přímo nad tímto smutným místem je dnes postaven památník v podobě plovoucího mostu, ke kterému je možno přijet zdarma trajektem. Bohužel už po deváté ráno je ale kapacita lístků na trajekt na celý den rozebrána, musíme se tedy spokojit s pohledem z dálky.
A je to tady, tohle už je naše poslední havajské ráno. Vstáváme kolem sedmé, sbalíme věci, k snídani sbodnem pár posledních kousků ovoce a pak už vlečem všechna zavazadla k autu do garáže. Poslední kilometry na ostrově si chceme alespoň zpříjemnit jízdou se staženou střechou na našem půjčeném Mustangu, ale při výjezdu v garáže nás nepříjemně překvapí pár kapek tropického deště. Nenecháme se zastrašit, z domova s tím máme zkušenost, při plynulé jízdě do kabrioletu vlivem obtékání vzduchu neprší. Když ale vjedeme na dálnici, spustí se poctivý "liják jako z konve" a střecha chtě nechtě musí nahoru. Ostrov jakoby oplakával náš odjezd, takovouhle průtrž jsme tu za celý pobyt nezažili.
U letiště chvíli hledáme benzínku, navigace si z nás asi dělá legraci a teprve čtvrtá zadaná pumpa opravdu existuje. Tentokrát totiž narozdíl od ostatních ostrovů můžeme vrátit auto s plnou nádrží, nemusíme platit za celou aniž bychom ji projeli, jako v předchozích půjčovnách. Loučíme se s Mustangem, sedáme na shuttle bus a po pár minutách už vystupujeme u terminálu pro odlety Korean Air. Jsme tu docela brzy, těšíme se totiž na dobré kafé v salonku. U vstupu do malé odbavovací haly stojí ostraha a ptá se na číslo letu - náš do Soulu se prý začne odbavovat až za 15 minut, máme počkat. Kouzelným slovíčkem "business class" ovšem vyčarujeme nejen úsměv na tváři ostrahy, ale i přepážku, u které se můžeme odbavit. Odevzdáváme kufry a přesouváme se do salonku Sky Teamu, kde si konečně dáme pořádnou snídani a zasurfujem si na pořádným internetu.
Navzdory časovému posunu prospíme v Soulu poctivě celou noc a budíme se kolem sedmé ráno. Náš malinký pokojíček je vybaven rychlovarnou konvicí, vaříme si tedy kávu do miniaturních hrníčků a zakousneme minibrownies, které jsme dostali včera v letadle. Sbalíme věci a vyjdeme do chladného, mrazivého dne. Náměstí u stanice Sinchon působí za světla docela jinak, včera tu svítily megawatty z billboardů, všude to hýřilo veselými barvami, zatímco dnes dopoledne je to obyčejné šedé náměstí, trochu utopené ve smogu. Zkušeně kupujeme lístek (3,900 wonů), sedáme na metro a následně na metrovlak směrem letiště a místy, kde trať metrovlaku vede po povrchu, pozorujeme město. Respektive to, co je z města vidět, protože všude okolo se válí hustý smog, zbarvený dopoledním sluncem do šedožluta, zkrátka nic moc podívaná. A když se na jedné venkovní stanici otevřou dveře, tak si k té šedožluté mlze můžeme i "přivonět" a není to nic hezkého.
Číst dál: 12.3.2013 - Seoul - Frankfurt aneb jak jsme neletěli Airbusem A380
Tak dnes tedy nocujeme na frankfurtském letišti. Nejdříve posedáváme u Mekáče, kolem půlnoci se přesuneme k pizzerii, kde objevíme funkční elektrickou zásuvku. Uvelebíme se na stoličkách, spát se nám překvapivě ani moc nechce, navíc se všemi zavazadly včetně drahého notebooku a zrcadlovky to asi ani není dobrý nápad. Ostatní cestující si ustelou všude možně, někdo využívá mobilní lehátka na druhé straně haly, někdo to zalomil jednoduše na židlích, dětský koutek si za místo noclehu také zvolilo dost lidí. A někomu postačí studená podlaha a kabelka pod hlavu :-)
Číst dál: 13.3.2013 Frankfurt, Frankfurt, stále Frankfurt - a konečně Praha