Dnes už se budíme do o poznání lepšího počasí. Venku se sice občas spustí lehký tropický deštík, ale sluníčko a téměř modrá obloha jsou příslibem hezkého dne. Po snídani sedáme do našeho Forda Escape a vyrážíme směr jihovýchod, od Maureen dostaneme zapůjčené deky na pláž a chladící schránku, kterou opět naplníme výbornými sendviči od Freddyho. První zastávka je po zhruba deseti mílích - Lava Tree state park poblíž města Pahoa, kde můžeme vidět zajímavé útvary z lávy, které jakoby rostly ze země podobně jako stromy. Kromě toho je tu nádherná vegetace, především obří kapradiny, monstery šplhající desítky metrů po stromech a překrásné keře krotonů.
Dál si podle průvodce Lonely Planet vybíráme za cíl maják Kumukahi, ten nás však trochu zklame. Jde jen o nepřístupný stožár se světlem. Ovšem zajížďka k němu stála za to, cesta vedla přes surové lávové pole, které se táhlo až k pobřeží.
Pokračujeme dál, chceme najít Kapoho Tide Pools, ovšem odbočku se nám na neznačených cestách nepovedlo odhadnout. Přijíždíme ale k jinému přílivovému jezírku, v krásném udržovaném Ahalanui Beach Parku. Je tu velmi slušné zázemí, velké parkoviště, záchodky, stoly na piknik, dokonce grily i se dřívím a to vše s přístupem zdarma. Nemáme kam spěchat, tak se Pája rozhodne vodu vyzkoušet. Na můj vkus je dost studená, počkám si raději na Waikiki a zatímco Pája zkouší i podvodní foťák, vyhřívám se v 25°C na rozpálených lávových kamenech.
Poté projíždíme dál celou cestu číslo 137 alias Red Road, která vede po jihovýchodním pobřeží a původně zavazovala na cestu "Chain od Crater Road", po které jsme jeli včera ve Volcanoes Parku. Cesta byla ovšem v nedávných letech přerušena vyvřelou lávou a jelikož jsou zdejší vulkány stále aktivní, čas od času láva zaplaví další kus cesty z jedné či druhé strany. Zastavujeme na různých místech, třeba v Isaac Kepo'okalami Beach park, kde se zrovna sešla místní surfařská komunita, takže všude vládne klídek a pohoda, lidé grilují vedle aut, poslouchají muziku a samozřejmě většina z nich v divokých vlnách zkouší surfing nebo bodyboarding.
Cesta samotná je zajímavý zážitek, občas vede těsně vedle pobřeží, občas je lemována hustými stromy, jejichž propletené vzdušné kořeny a větve vytváří dokonalý dojem tunelu.
Dorazíme až na konec cesty, k bývalé vesnici Kalapana. Kdysi tu bývala vyhlášená pláž s palmami a černým pískem, ale bohužel ji postupně zalila láva. Podle průvodce se prý dá dojít po ztvrdlé lávě až k poslednímu zachovanému zbytku původní Black Sand Beach, teď už je ovšem pro nebezpečí zavřená. Na informačních cedulích si můžeme prohlédnout fotky pláže před a po zalití lávou a trochu z nich mrazí.
Protože dál už pobřežní cesta nikam nevede, ubíháme směrem do vnitrozemí a vracíme se zpět do města Hilo. Uděláme ještě odbočku do Pana'ewa Rainforest Zoo, kam je vstup zdarma. Areál malé zoo je krásně udržovaný, kromě exotických zvířat jsou tu samořejmě i krásné rostliny. Největší chloubou zoo je bílý tygr, který ovšem trucuje doma. Nejvíce se nám líbí různí papoušci, kterých je tu k vidění spousta druhů, z nichž někteří jsou docela povídaví.
Po návštěvě zoo zajedeme natankovat. Zde si dovolím udělat malé motoristické okénko. Tak především spotřeba paliva se tu udává v ujetých mílích na galon (MPG), takže obráceně než u nás. Čím vyšší číslo, tím lepší. Náš Ford s třílitrovým šestiválcovým (V6) benzínovým motorem zatím "žere" cca 26 MPG, což odpovídá "naší" spotřebě asi 9 l/100km. Nejlevnější benzín (85 oktanů) nabízí Chevron s cenou 4,29 USD za galon (1.12 USD za litr), vychází tedy levněji než u nás. Co se týče aut, jezdí tu to samé co jinde v USA, tedy převážně americká a asijská auta. Z evropských značek vede k našemu potěšení jednoznačně BMW, občas je vidět VW nebo Audi a Mercedes. Konec motoristického okénka :)
Stavíme se na chvíli domů lehce si odpočinout, protože pozdě odpoledne kolem páté se vydáváme směr nejvyšší hora Havajského souostroví, Manua Kea. Divíte se, proč až večer? Protože nás zlákala možnost pozorování hvězd v Onizuka Visitors Center (2800 m n. m.), kterou tu po setmění zdarma nabízejí, pokud počasí dovolí. Vzhledem k vyšší nadmořské výšce, čistému vzduchu a minimálnímu světelnému smogu jsou tu ideální podmínky pro pozorování noční oblohy.
Cesta trvá asi hodinu a vede převážně po Saddle Road, nejznámější cestě tohoto ostrova, klikatící se mezi horami Manua Kea a Mauna Loa. Po zhruba 28mi mílích ze Saddle Road uhýbáme a začneme šplhat strmou horskou cestou k návštěvnickému centru. Pohybujeme se už nad mraky, takže je tu krásně, prší kousek pod námi a my tu můžeme nerušeně pozorovat západ slunce a východ měsíce. Jen ta teplota v téhle výšce není nic moc, je tu zhruba 5°C. Samozřejmě je možnost pokračovat až na vrchol, ale o tom se dočtete až zítra :)
Na zahřátí si koupíme instantní nudle, venku mají automat na horkou vodu, takže kromě nudlí si tu každý může připravit čaj, kávu nebo jiný horký nápoj, vidličky a další propriety jako cukr tu mají zdarma k dispozici. Prostě perfektní servis po americku. Taktéž pozorování hvězd je moc pěkně organizováno. Uvnitř se promítají dokumenty s hvězdnou a vesmírnou tematikou, ven po setmění přivezou průvodci několik profi teleskopů a u každého vysvětlují, co je kde vidět za hvězdy a souhvězdí, každou otázku ochotně zodpoví. Pohybujeme se mezi teleskopy, není tu nijak přelidněno (opět potkáváme turistu z Čech), takže vidíme spoustu zajímavých nebeských útvarů. Nejhezčím zážitkem je rozhodně detail povrchu měsíce nebo skvěle viditelný Jupiter s prstencem. Fotky pochopitelně nemáme :)
Vydrželi bychom tu klidně do desíti, kdy program končí, ale únava a teplota jen lehce na nulou nás i přes teplé oblečení vyhání po osmé zpět do auta. Cesta zpět je velmi únavná, po chvíli sjedeme dolů mezi mračna do deště, který nás provází skoro celou cestu až do Hila. Pája naštěstí řízení zvládá v pohodě, takže před desátou dorazíme v pořádku domů a padáme do postelí...