Ráno na nás vykouklo sluníčko a tak jsme ho vyrazili přivítat na pláž jezera Rotorua. Trochu jsme se poprocházeli, já vyzkoušela teplotu vody a Pája fotil. Když ho přestaly bavit statické fotky, vrhnul se vyplašit racky (prý je chtěl vyfotit při vzletu :-)) a vzápětí se vrhnul na mě - než jsem si toho všimla, už se smál nad sérií fotek jak balancuju při sušení nohou, obouvání sandálů, hledání ztracené rovnováhy... To na tom ti racci byli ještě dobře :-)
Po ranním osvěžení následoval hlavní program dne - ukázka geotermálně aktivní oblasti Wai-o-tapu. Překvapila nás neuvěřitelná rozmanitost vývěrů horké vody, sirných par, bahna a podobně. Stezka byla úžasně provedená a zavedla nás ke všem zajímavým místům a vyhlídkám, kterých tu bylo požehnaně. Mně osobně se tu moc líbilo, Pájovi snad také, jen nějak si nemohl zvyknout na místní nejen sirnou "vůni"...:-) Nějak jsme se zde zdrželi více než bylo původně v plánu (ale stálo to za to), takže ještě rychlá zastávka v nedalekém Mud Pool - bahenním jezírku a už jsme pospíchali doplnit nějakou energii v restauraci Pig&Whistle doporučené průvodcem. Papání bylo skvělé, Pája se kromě vychutnávání steaku věnoval odhánění vrabců od talíře a od stolu, takže se rozhodně nenudil a mně moje thajská pálivka také přišla docela vhod. Přidáváme se k průvodci a restauraci také doporučujeme (když si sednete dovnitř, nemusíte řešit ani ty vrabce :-))
Čas se zase rozeběhl neuvěřitelným tempem, jak to má tady na NZ odpoledne ve zvyku (jedna z velmi mála negativních věcí na NZ jsou nechutně brzké zavírací doby všeho...), takže jsme vzali nohy na ramena (resp. do našeho campervanu) a pádili směrem k Rainbow Springs, kde je záchranná stanice pro kiwíky plus spousta dalších zviřátek. Chvíli jsme se rozmýšleli, jak zvýšit naše šance na zahlédnutí některého z těchto roztodivných ptáků a nakonec jsme vybrali noční prohlídku a ráno prohlídku s průvodcem (a ještě sme dostali slevu 2NZD). Obojí jsme objednali a protože do setměmí ještě chvilka zbývala, vydali jsme se zpátky do města podniknout výjezd Skyline lanovkou na zdejší vyhlídku na město a jezero a samozřejmě jsme si objednali i naši už z Qeenstownu oblíbenou atrakci - luge, neboli káry. Tentokrát to Pája s tím počasím úplně nevychytal (zato na Jižním ostrově se mu to dařilo až neskutečně:-D), takže viditelnost nebyla zrovna "ideální" a museli jsme chvíli čekat v autě, než přestalo pršet. Cesta gondolou vypadala slibně (tím myslím, že nelilo :-)) a už jsme se těšili, jak si užijeme káry, protože tu měli opravdu pěkné a docela dlouhé tratě. Už při nandávání helm začalo krápat a než jsme se domluvili s místním káristou, že jezdit umíme a chceme tedy ne scénickou trať, ale alespoň intermediate (Novozélanďané jsou v pohodě, takže to nebyl problém), už začínalo docela pršet. Cestu na kárách dolů to samozřejmě činilo dramatičtější, neb bylo méně vidět, víc to klouzalo a já jsem si poslední úsek vysloveně užila, protože jsem řídila téměř naslepo (nemám bohužel na brýlích stěrače :-D). Rozhodně jsme si tu jízdu ale užili, narozdíl od zpáteční cesty lanovkou, vzhledem k počasí neskutečně pomalé... A měli jsme další oblečení mokré... :-) (to by nebyl až takový problém, pokud by ovšem byla šance, že to časem uschne a to jsme už ze zkušenosti věděli, že se bohužel nestane. Ostatně celé auto jsme měli již několik dní ověšené různými věcmi (vypranými, zmoklými), o kterých jsme se domnívali, že jednou přece uschnout musí...Nemusí :-(
Nadešel čas návratu ke kiwískům a tak jsme podnikli noční prohlídku celého areálu a už úplně za tmy se vydali zkusit štěstí v ohrazeném prostoru se čtyřmi kiwi (dva kluci a dvě holky). Každý měl svůj vlastní prostor (kromě páření jsou to samotáři) a snad i proto, že údajně milují tohle deštivé počasí jsme nakonec měli štěstí a mohli pozorovat všechny čtyři. Mladý sameček je trochu divoch a chvíli nepostál, zato samička Forest se chvílemi chovala jako rozená modelka. Pózovala (v případě kiwiů to znamená, že se na vteřinu zastavila :-)) nám přímo za ohrazením, vystrkovala zobáček až na horu a nosními dírkami na jeho úplném konci nasávala náš pach... Nejúžasnější na tom bylo, že je člověk měl na dosah ruky, bez klece, nebo skla, za asi metr vysokým dřevěným plůtkem (z křídel jim zbyl asi dvoucentimetrový rudiment s drápkem :-D) a kdyby se to smělo a nebáli jsme se, že je vyplašíme, mohli jsme si na ně v pohodě sáhnout. Kiwiové se rázem ocitli na jednom z nejvýšších stupínků v žebříčku mých oblíbených zvířat :-)
V kempu (včera jsme byli spokojení, takže jsme zamířili do stejného) jsme ještě něco pojedli a zamířili do spacáků, protože jsme měli na ráno objednaný Kiwi Encounter s komentovanou prohlídkou.