Třetí den bývá kritický. To nám vždycky říkali na školách v přírodě a lyžařských výcvicích. Proto se třetí den doporučuje nastavit klidový režim, více odpočívat, nevystavovat se prudkým změnám a stresovým situacím.
Budík otravuje už v p;l osmé a jeho opakované zvonění nás tlačí ven, abychom přeparkovali a nemusleli řešit další pokutu. Venku je zima, asi 9°C. Předpověď hlásí 11°C a prý má kolem poledne pršet. Jdeme se nasnídat a snídani necháme na pokoji lehce uležet. Je nejvyšší čas vymyslet plán pro dnešní "kritický" den. Po bouřlivé diskusi se rozhodujeme podniknout menší okružní cestu se zastávkou v obchoďáku pro jídlo, leteckém muzeu a cestou zpátky u moře na západním pobřeží. Plán by byl připraven, cesta do navigace zadána a můůžeme vyrazit. Jen co to ještě jednou promyslíme.
Tak jedeme. Ale abychom mohli cestovat bez rušivých vlivů, musíme nejprve k čerpací stanici, nakrmit naší Toyotku. Naštěstí je čerpací stanice hned za první křižovatkou od hotelu. Tankujeme 32,88l Naturalu 95 za 242ILS (1406Kč). Benzím tu tedy stojí 43Kč/l. No fuj. Měli by se stydět. Nejlevnější benzín, který jsme cestou potkali stál 7,10ILS a nejdražší 7,54ISL. Je to rozdíl 2,55Kč/l. Podle navigace vyrážíme směr rychlostní silnice č. 1. Protože jsme prováděli důkladnou přípravu, vyrazili jsme v deset hodin, jako každý den.
Cesta nám příjemně utíká a my nenápadně stále snižujeme teplotu na topení. Přes všechny předpovědi je nebe bez mráčku a palubní teploměr ukazuje každých deset kilometrů vyšší teplotu o jeden až dva stupně. Nádherný den. Trochu začínáme litovat že jsme se nevydali k Mrtvému moři, ale na druhou stranu. Když teplota vystupuje na krásných 19°C, navrhuji změnit plán a jet nejprve k moři do městečka Ashkelon. Když vjedete do tohoto městečka, máte najednou pocit, že jste se ocitli v nějakém Španělském nebo Řeckém letovisku. Palmy lemující silnice, všude čisto a uklizeno, svěží vlhký a slaný vítr vanoucí od moře. Stahujeme okénka a vychutnáváme si pomalým průjezdem hlavní příjezdovou silnici a tichou atmosféru rozlehlého letoviska mimo sezónu. Přibývají hotelové komplexy a my dorážíme na prázdné parkoviště přímo u hlavního korza podél pláže. Cedule zde upozorňují arabsky, hebrejsky, anglicky a rusky, že pokud zde není přítomen plavčík, je zde koupání zakázáno. Na pláži jsme ale jen my.
Odpočinkovou chůzí se procházíme po pláži a vychutnáváme si sluneční paprsky. Pláž má jemný písek a je poseta podél vody spoustou mušlí. Jako zajímavost bych zde uvedl, že při procházení po pláži, či jinou částí města je zde všudypřítomné Wifi připojení k internetu. Paráda. Nacházíme informační tabuli a informaci, že na přístavním mole by mělo být potápěčské centrum. Projdeme celou oblast, dokonce se i několika místních ptáme na Diving centrum, ale všichni jen vrtí hlavou, že tu nic takového není. Přesto se nám jedna kavárna zdá "podezřelá". Jmenuje se Scubar a ve znaku mají potápěče s drinkem. Jako poslední pokus jdeme tedy sem a ptáme se barmanky, zda by nám neposkytla nějakou informaci. Chvilku dělá, že nerozumí, ale když se na ní Pája zasměje, dostaneme málem i kafe zadarmo a ukáže nám cestu kolem toalet to kanceláře potápěčského centra. Uvnitř sedí dva pánové a vřele nás vítají. Ptají se, zda máme průkazy, log book a pojištění na potápění. Pak nám nabízí za 140ILS pronájem lodi a 170ILS půjčení výstroje. Ceny jsou za jeden ponor. Vzhledem k tomu, že s sebou nic z toho, co vyjmenovali, nemáme, nehodlají se s námi bavit ani o ponoru "na zkoušku". Venku je krásně. Sledujeme jak turisté krmí racky, moře podél mola plné poměrně velkých ryb a hromadu ptáčků, co vypadají jako pražští vrabčáci.
Sedáme si do pohodlných křesílek a objednáváme si dvě Makiata a jedny vafle s čokoládovou zmrzlinou, šlehačkou a javorovým sirupem. Příjemným povídáním tu strávíme bezproblému dvě hodinky a jsme plni odhodlání vyrazit k dalšímu cíli.
Do vytyčeného cíle je to nějakých necelých 70km. Cestou se přibližujeme Izraelským územím na vzdálenost cca 3km od Palestinského pásma Gasy. Zajímavé, když si uvědomíme, co se tam bohužel děje. Naší misí je Izraelské letecké muzeum ve vesnici Hazerim. Před opuštěním města je však potřeba zdokumentovat celkem umělecky provedenou výzdobu kruhových objezdů v této turistické lokalitě. A pak rovnou na dálnici.
Je pořád hezky, moc hezky. Na okraji města Be'er Sheva odbočujeme v pravo a ihned na kruhovém objezdu nás vítá stíhačka. Juuuu... Musíme zastavit a hned si to vyfotit. Pokračujeme ještě asi 4km po silnici, kterou skoro celou lemuje několik olivových hájů po obou stranách. U dalšího tryskáče odbočujeme vlevo a dostáváme se na parkoviště, kde kromě nás stojí ještě jedno auto. Hrneme se ke vchodu, kde stojí chlapík s kulometem. Na poslední chvíli si všimneme pokladny, kde nám lístky prodá roztomilá holčina, která nás upozorní, že zavírají v půl páté a popřeje nám hezký zážitek. Jak můžete vidět, vážně jsme se bavili.
Izraelské letecké muzeum Hazerim
Muzeum je jen několik set metrů od letecké základny kam přistávají vojenské stíhačky. A že je jich opravdu hodně. Když zrovna nepřistávají stíhačky, přistávají vojenská cvičná letadla s piloty, kteří se teprve cvičí a musí nalétat potřebné hodiny, jak nám prozradil jeden vartující voják se samopalem.
Protože se začíná stmívat a znatelně se ochladilo, dávame se na taktický ústup k autu. Dostávám důvěru a klíče od auta a Pája se ujímá funkce navigátora. Už máme jen jediný cíl. Sehnat něco k jídlu, protože od vafle jsme nic nejedli. Jedeme tedy do města Be'er Sheva. Poslouchám, jaké zajímavosti bychom tu mohli vidět ve čtvrtek a v neděli a co je otevřené dopoledne a jaké památky jsou kolem dokola města. Prostě je pondělí a k tomu večer, takže děkujeme průvodci za informace, ale teď hledáme jídlo. Projíždíme po hlavních silnicích, které jsou tu opravdu široké a dlouhé několik kilometrů. Obdivujeme moderní stavby, tyčící se do výšky přesahující 15 pater a které i přes svou rozlehlost působí lehce. Projíždíme chvíli jen tak městem a kocháme se a kocháme, sem tam na nás někdo zatroubí, občas se otočíme na světelné křižovatce, prostě pohoda. Zahlédneme obchod velikosti Penny marketu hned vedle benzínové stanice. Hned po vstupu jen nám divné, že všechny nápisky jsou kromě hebrejštiny i v azbuce. Nicméně nác velice těší, že vidíme dorty Marlenka, pivo Kozel, Litovel, Černá hora a majonézu Helmans. Nakupujeme semínkový chleba krájený 10ILS, plátkovou Goudu 7,5ILS za 100gr, mozzarelu za 6ILS 100gr a pytlík pražených a solených kešu oříšků za 18,5ILS. Když jsme slyšeli mluvit paní u sýrů rusky se zákazníky, bylo to divné, ale úplně jsme zírali, když rusky hovořli i pokladní a když jsem mu řekl odkud jsme, měl nás okamžitě za kamarády nabízel nám další produtky a ptal se, jestli jsme viděli co všechno mají z České republiky. Pochválili jsme ho, rozloučili se a vydali se na zpáteční cestu.
Na dálnici nám došla voda do ostřikovačů. Zastavil jsem u pumpy, protože bylo potřeba zkontrolovat i tlak v pneumatikách a chtěl jsem jít koupit vodu do ostřikovačů, když mi došlo, že tu nemrzne a jestli je tam voda z kohoutku nebo z kanystru je v tomhle počasí úplně jedno. A zase bylo trochu ušetřeno. Cestu už trochu známe a tak se zpátky do Jeruzaléma dostáváme raz dva. Možná i tři, protože cesta trvá něco přes hodinu a přijíždíme samozřejmě za tmy. Jedeme ještě na Olivovou horu a to hned ze dvou důvodů. Prvním je, že chceme vidět kudy jsme šli pěšky a tím druhým, že Pája s sebou vezl stativ a chtěl si zkusit vyfotit nasvícený Skalní dóm. A taky máme trochu hlad a rádi bychom se trochu najedli s hezkým výhledem.
Už je tma a teplota v Jeruzalému padla na nějakých 11°C a to je zima i na kulicha. Místo večerní procházky ke Zdi nářků naskakujeme prokřehlí do auta a jedeme na hotel. Coca cola je vychlazená, Legendario je vychlazené, v pokoji teplo a my se už těšíme za zítřejší den, který rozhodně nebude tak klidný jako ten dnešní. Bude dobrodružnější, napínavější a rozhodně jeden z největích zážitků, které může člověk v této zemi zažít. Děkujeme za přízeň a zítra na viděnou.