Vstávat na budík je příšernost. Vstávat na budík v neděli je na zabití. Vstávat na budík v neděli a o dovolené je k zešílení. No nic. Vstávat se musí a to hned ze dvou důvodů. Musíme přeparkovat auto, protože stojíme na parkovišti, kde se od osmi platí parkovné a ten druhý, abychom si stihli rozmyslet, co dnes podnikneme. Vstávám dost neochotně, jelikož jsem šel tentokrát já spát až ve dvě ráno. Napadá vás proč? Abyste měli co číst. Takže nejdřív vyrážíme pro auto a parkujeme před hotelem. Už sice víme, že v osm pryč nebudeme, ale Pája věří, že policajti mají i jiné starosti než ráno obíhat placená parkoviště a rozdávat hned po ránu "letáky" za stěrače.
Přímo vedle hotelu stojí pětipatrová budova, ve které jsou veliká vrata s nápisem "For buses". Byli jsme zvědaví co se tam může schovávat. Chvíli pozorujeme jak dovnitř zajíždí jeden autobus za druhým a že se jich tam tedy vlezlo. Projdeme kolem ostrahy a před námi se rozprostře nástupiště jako na Florenci.Vejde se sem pohodlně sedm autobusů za sebou a ze všech vystupují různí člobrdíci. Nejvíce nás ale zaujmou "zelení mužíčci", kterým se na krku už při výstupu houpají samopaly. Vystupuje tu docela slušná armáda. Pokračujeme podél nástupiště a nalézáme vstup jako do obchodního domu. Jako? Zíráme jak brňáci na Orloj a hned za vstupními dveřmi je Mc Donald. Ale není to obyčený Mc Donald... tohle... tohle je košer Mc Donald. Abyste ho rozlišili, tak typickou červenou barvu zde nahradili modrou. Asi jako Mc Donald "light". Procházíme kolem různých obchůdků od pouzder na mobilní telefony, přes potraviny, restaurace, hodinářství, až po prodej jízdenek. Na informacích položí Pája záludnou otázku ženě za pokladnou: "Jezdí odsud prosím autobus do Betléma?" Dáma je evidentně v rozpacích (ne z bráchy), zírá do počítače, na nás, do počítače, na nás... A pak z ní vypadne: "Ne, to musíte do centra". Tak děkujeme, víte jak je to daleko??? Ale to není ještě vše. Ve druhém a třetím patře tohohle obchodního domu je také nástupiště, opět pro spoustu autobusů. Zkontrolujeme obrazovky na kterých se zobrazují informace o odjezdech, zda se paní na informacích nezmýlila. Ouha. Vše je jen v hebrejštíně. Jde se na snídani.
Snídani, která už klasicky nic moc zachránil čerstvě nakrájený meloun. Nacpali jsme se a napili co se do nás vešlo, až jsme sotva popadali dech a začali plánovat. Kam se máme vydat? Pojedeme k "mrtváči". Takže zabalit věci na pláž, oběd, pití, mapu, navigaci a hurá do auta. Je sice teprve devět hodin ráno, ale tady si páni policisté (kteří tu mimochodem taky bez samopalu nevystrčí nos z kanceláře) plní svoje povinnosti opravdu řádně. Co nás čekalo za překvapení můžete vidět na fotce níže. Ta pohlednice za stěračem nás přijde na 100ILS (580Kč) + 10ILS pokud to necháme k vyřízení půjčovnu. Zaplatit se má na poště, ale čert ví, kde to tady je a jak se to v hebrejštině maluje. Beru pokutu v představě, že když jsem pracoval ve Four Seasons, snažili jsme se hostům být nápomocni při řešení takových problémů a často se dalo domluvit i na odpuštění takového zádrhelu, tak tady mi odpovědí bylo: "To ale není problém hotelu". Nakonec jsme dostali alespoň radu, abychom to předali k vyřízení půjčovně. "tak vám tedy pěkně TODA" (TODA - hebrejsky děkujeme).
Jsme přesvědčení, že víme kudy jet, protože jsme tady po městě najezdili už 30km. Jenže navigace hned na první křižovatce hlásí, že zná zkratku. Chvíle rozmýšlení nás stojí několik zatroubení "na pozdrav" od kolegů řidičů. Rozhodneme se poslednout chytrou mašinku, protože paní uvnitř ví kam chceme jet a nenechá nás zabloudit. Cesta utíká velice příjemně, stále z kopce a pouští. Hornatou pouští. Nehostinnou pouští. Nechtěl bych tu píchout. Ani bydlet. K mrtvému moři je to cca 40km od hotelu. Zhruba na polovině cesty zahlédnu na sloupu ceduli s upozorněním, že se blížíme na úroveň hladiny moře. Zastav, zastav, halekám na Páju, protože ten jak se soustředí na poměrně hustý provoz, málem přehlédl odbočku s obřím nápisem Sea level - hladina moře. Sjíždíme a musíme si jako správní turisté všechno kolem vyfotit. Velbloud, který vozí za drobné turisty po parkovišti se však styděl a schoval se.
Sjíždíme níž a níž a podél silnice nás rozptylují nápisy na skalách s hodnotami nadmořské výšky - nebo spíše podmořské hloubky? Před námi se otevírá zamlžený, ale i přesto parádní, výhled na severní výběžek Mrtvého moře. Diskutujeme o slanečcích a jejich lovu. Protože ve zdejším prostředí kromě slanečků v Mrtvém moři nic nežije, musí mít chudáci hlad a jsou vlastně rádi, že se můžou přestěhovat do plechovek. Najednou po pravé straně zaznamenáme nezvyklé množství palem. Je to pořádněš hustý, palmový háj, který nás provází několik kilometrů.
Hned jakmile zahlédneme navigační tabuli upozorňující na blížící se resort ve kterém se můžeme dostat k Mrtvému moři, okamžitě odbočujeme z hlavní silnice a těšíme se na koupání. V Jerusalému bylo při odjezdu 12°C a tady je krásných 21. Na poloprázdném parkovišti jdeme na obhlídku vstupného a také pláže. Jak již víme z návštěvy "přes vodu" v Jordánsku, ceny vstupného se mohou lišit podle nabízených služeb a úrovně vybavení. Dovnitř nás na "kukandu" odmítají vpustit a vstupné je 60ILS nza osobu. Děkujeme, fotíme a mizíme v prachu. Tak nás to znechutilo, že jsme si ani nezapamatovali jméno. O pár set metrů dále na jih provádíme další průzkumný výpad z hlavní silnice s měrem k mrtváči. Na prázdném parkovišti nedá námahu najít místo na zaparkování a na třetí pokus se strefíme na vyznačené stání. Resort se jmenuje Neve Midbar beach a restaurant. V pokladně sedí milá paní, která si právě přinesla talíř něčeho k jídlu. Informuje nás o vstupném 50ILS za osobu. Znovu se ptáme, zda je možné se podívat dovnitř jestli se nám tam bude líbit a poté se rozhodneme. Tentorkát to není problém a my se vrháme s nadšením porozhlédnout. Tady se nám to zdá za tu cenu nepřiměřeně drahé, takže mnohokrát poděkujeme a rozloučíme se. Posuďte sami. Dali byste za vstup 291Kč za osobu?
Jedeme tedy dále na jih. Příjemná teplota, stažená okénka a z rádia místní moderní hudba nás provází na další místo s názvem Kalia Beach. Cena je opět 50ILS, ale tentokrát nabídku docela zvažujeme. Pláž vypadá pěkně, ale na druhou stranu je skoro poledne, fouká silný vítr a my to vidíme tak na jedno - dvě vykoupání. To je docela drahá sranda a tak se otáčíme, že zkusíme štěstí ještě o kus dál. Součástí této pláže je obchod AHAVA, ve kterém se nabízejí všechny možné i nemožné produkty z mrtvého moře. Je mi jasné, že vás spíš zajímají ty nemožné a tak jen namátkou: koncentrovaná mořská voda v tubě nebo mast z bylinek do takové vody naložená. Neodolám a investuji do svého zdraví nějaký ten šekel a kupuji si mast na tělo (123ILS), bahno v tubě (89ILS) a minerální sprcháč (36ILS). Věnovala se nám milá paní z Běloruska, která zde žije již 20 let a jako dárek nám dala takové něco malé 2x v papírových sáčcích, co vypadá jako majonéza od Mekáče. Uvidíme až to otevřeme.
Vyrážíme zpět na hlavní silnici a přemýšlíme, zda má cenu hledat další resort vzhledem k počasí a času. Rychlým pohledem do průvodce zjišťujeme co zajímavého můžeme vidět v okolí. Nejbližší zajímavost se jmenuje En Gedi. Přírodní rezervace a národní park. Má to být místo jako z pohádky uprostřed nehostinné pouště. Zelené a se zásobou pitné vody, která dříve sloužila celému širokému okolí. Odbočíme a zamíříme na parkoviště. Cesta parkem k zajímavým místům trvá přibližně hodinu cesty pěšky z parkoviště - čtu z průvodce. Stačil pohled na bráchu a oba víme, že tři hodiny se tady zdržet nemůžeme a ani nechceme. Proč tři hodiny? Hodina cesty tam, hodina zpátky, půl hodiny prohlídka a půl hodiny přidělit na odpočinek cestou. Jak se později ukázalo, navíc jsme stejně přijeli na parkoviště, které bylo poněkud o kilometr jinde, než parkoviště národního parku. Dalším bodem programu je jednoznačně pevnost Massada. A už vidíme ceduli. Tentokrát nebloudíme, protože pevnost je vidět již z velké vzdálenosti.
Projíždíme závorou a následně nám do auta nahlédne security. Dostaneme instrukce kam zaparkovat a informaci, že výtahem do druhého patra. Přijíždíme do haly, kde různě posedávají lidé z celého světa, převážně ale Rusové. Procházíme obchůdky se suvenýry, rozhlížíme se, po vykopávkách a obdivujeme design nádobí z roku 65 před naším letopočtem. Jak se tak potloukáme halou, zavolá na nás nějaký místní uvaděč, že se máme jít podívat na program. Nevíme, co nás bude čekat, ale v místnosti, kam nás zve je velké, prohnuté plátno a my doufáme, že nám pustí nějaké 3D dobrodrůžo. Místo dobrodrůža se ale dozvídáme spoustu informací o historii pevnosti, o její slávě a pádu i osudu těch, kteří pevnost hájili. Otázka na konci promítání je správně Izraelsky motivující a v překladu znamená zda bychom si vybrali život v otroctví nebo raději zemřeli jako hrdí obránci pevnosti Massada. Otevírají se dveře na protější straně "kina" a my přicházíme přímo do spodní stanice lanovky, která nás může za 76ILS vyvézt nahoru i dolů a ještě bychom si směli prohlédnout další vykopávky v muzeu. Jenže na nás si nepřijdou. My totiž víme, že nahoru se dá poměrně oklikou, ale přesto vyjet autem a za ušetřené peníze se nám zaplatí polovina nádrže benzínu. A to se vyplatí - Bobe!
Poobědváme v autě mimo areál na parkovišti pro autobusy a svižně se rozjedeme k vytyčenému cíli. Objet pár kopců a dorazit k pevnosti co nejdříve. Nevyplatí se vracet se poté stejnou cestou, takže budeme z Massady pokračovat přes městečko Arad, obchvatem mineme město Be´er Sheva, po dálnici "6", dále kolem města Modi´in zpět do Jeruzalému. Cesta bratru 227km. Jako sen se po několika kilometrech před námi zjeví oáza, která je zastavěná jedním hotelem vedle druhého. O nic nejde, ale jsme téměř v jižní části jižního kusu Mrtvého moře a tak se chceme podívat a vyfotit v části, ve které jsme ještě nebyli. Přijíždíme k závoře do hotelového komplexu, security ani nezvedne hlavu, jen mávne a my vjíždíme jako do jiného světa. Všude plno zeleně, palem, obchodů a restaurací a to celé obklopeno několika hotely. Tady to bude pěkně mastné, říkáme si a zastavujeme na placeném parkovišti s tím, že se jen odběhneme podívat na pláž, udělat foto a mizíme. Jen co vystoupíme z auta, už je u nás policista (a tady se s ními nežertuje) a velice zdvořile nás nabádá ke koupi parkovacího lístku. Vysvětlujeme, že parkovat tu nebudeme, jen hodíme oko na tu slanou louži a padáme. Klidně, zní jeho odpověď, ale před tím chci vidět, že zaplatíte alespoň 1ILS za parkovné. To vám na tu dobu bude stačit. Tak joooo, no. Platíme a máme asi 12minut čas. Bereme foťák a koukáme, kde se asi máme zeptat zda nás tam pustí. Jenže jaké je naše překvapení, když vidíme, že z hlavní promenády může kdokoliv zadarmo přímo na pláž. Několikrát jsme cestou slyšeli stíhačky, které nám několikrát přelétali nad autem, ale až nyní je vidíme na vlastní oči. V několika vlnách přelétávají nad Mrtvým mořem, provádí zde obraty a formují se do formace. Krásný pohled.
Pláž se nám moc líbí. Je tu hrubší písek a přístup do vody není ztížen slanými krystaly obřích rozměrů. Zíráme s otevřenou pusou. Tak za parkovné, to je vstup zadarmo. Tuhle oblast En Boquek milujeme. A chceme si zaplatit ještě nějaký čas a prodloužit si to tady. Zaplatíme parkovné, vezmeme si věci z auta a hurá na pláž. Jdu jako první. Je to ledové a fouká ostrý vítr, takže byť teploměr ukazuje 22°C je to cítit spíš jako 18. Vstup do vody jsem myslel, že nepřežiju, ale po chvíli mě pocit infarktu pomalu opouští a já si užívám nádherný pocit olejovité přesolené koupele. Načež se osmělí i Pája a tak si užíváme tu pohodičku společně.
Strávíme tu 2 hodiny výborné zábavy. Za chvíli nám bude končit parkovací lístek a my dostali ke všemu zase hlad. Kdo by se divil, jsou skoro čtyři odúpoledne. Hned u parkoviště krásně voní gyros. Pája se jde zeptat, co by za takovou baštu chtěli a nevěříme vlastním uším. Prý 33ILS (192Kč). Je to taková cena jako z Václaváku nebo Krkonoš, ale tady jde zatím o nejlevnější teplé jídlo, jaké jsme zatím v Izraeli našli. A tak si dáváme napůl jednu bagetku napěchovanou samými dobrotami a masem přímo z grilu. Sedíme na zahráce Beef point grill baru a sledujeme turisty na pláži, kde jsme měli ještě před několika minutami věci my. No nic, snědeno, tlupa hodin, dlouhá cesta před námi. Je čas vyrazit.
Cesta do vesnice Arad nám zabrala slabou půlhodinku. Z Aradu to je ještě 20km serentinami k pevnosti Massada. Jedná se o rychlé i pomalejší zatáčky s kvalitním asfaltem. Nemluvím o rovinkách, protože těch je na tomto úseku možná 5km. Zbytek je jedna zatáčka různého poloměru za druhou. Pája přeřazuje automatickou převodovku do režimu sport a manual. Já čtu z navigace zatáčky a snažím se odhadovat jejich profil. Gumy drží Toyotu bezpečně a našich 75 splašených plnokrevníků vyráží do horské etapy rallye Monte Massada. Na konci před pevností mizí Pájovi úsměv ze rtů, protože to bylo i přes posilovač brzd a řízení pořádná zabíračka. Na místě pořizujeme několik fotek pevnosti, protože vstup je již zavřen a chvilku pozorujeme poslední turisty sestupující z vrcholu od pevnosti zpátky na parkoviště.
Sedáme zpátky do závoďáku a točíme zpátky směr Arad. Tentokrát se již jede volněji i když svižně, neboť celý den za volantem, sluníčko, koupání a několik procházek si na Pájovi vybírá daň v podobě únavy a v Aradu si už ani nemůže povídat. Vzdát to ale nechce a tak ho ještě nechám ujet pár kilometrů, po kterých mi sám dobrovolně a rád předává řízení. Dostávám instrukce po jaké silnici pojedeme, kam odbočíme a jaký směr mám držet a dalších 90km vypadá jako v bezvědomí. Hlava mu padá sem tam, z ramena na rameno, sem tam zvedne hlavu a zahhlá: "Pořád rovně" a zase vytuhne. Lehce po půl osmé přijíždíme před hotel, ale nikde ani místečko, kam bychom se mohli zaparkovat. Projedeme okolními uličkami, zda bychom nenašli přeci jen nějaké místo, za které bychom nemuseli platit. Nic. Nikde. Parkujeme tedy na parkovišti, které je od osmi ráno zpoplatnění a slibujeme si, že tentokrát vstaneme dřív.
Na pokoji pouštíme české rádio a Pája "vaří" večeři. Máme kafe a makovec, který jsme koupili již včera. Hned ho vyfotím jak nám to pěkně naservíroval. Ale nevděk vládne světem. Mě nikdo nefotí, když mu peru plavky a věším ručník. :/
LAJLA TOV - Dobrou noc