Izrael - banner

Budím se ve třičtvrtě na šest ráno. Beru brýle a zírám na mobil. To snad není možný. Ještě 15min. jsem mohl spát. Vstanu a vyřídím si to s koupelnou než zazvoní budík. V ten okamžik se ozve budík z vedlejší místnosti bráchovi. Jelikož jsme šli spát o půlnoci, od vedle se neozývá žádný zvuk a Pája s Míšou se objevují až po druhém zvonění. Panuje dobrá nálada, i když Míša je trošku posmutnělá, že bude týden sama doma. Přichystáme rychlou kávu a zbaštíme každý kousek bábovky, kterou Míša upekla, abychom necestovali s práznými žaludky. Za deset minut sedm už vycházíme rozloučeni před dům, kde nás očekává domluvený odvoz. Cesta na letiště uběhne rychle a my vyskakujeme před terminálem 1 na pražském letišti Václava Havla. Projdeme se k informačním tabulím, abychom zjistili kterým směrem k odbavení a samozřejmě je to na té nejvzdálenější straně haly. Procházkou se blížíme, když procházíme kolem "samoodbavovacích" kiosků. Pája dostane nápad, že si pípneme boarding pasy, dostaneme cedulku na kufr a ten poté "odhodíme" do prostoru k tomu určenému. Jenže místo lístku na kufr nám vyjedou další boarding pasy. Zasmějeme se a jdeme poslušně do fronty. Jedna fronta pro rusky mluvící cestující, druhá pro arabsky a hebrejsky hovořící a v té, ve které se hovoří domorodsky je pouze naše. Asi po deseti minutách se k nám přitočí celník a odvede si nás ke stolku na pohovor. "Proč tam jedete, kam tam jedete na jak dlouho, balili jste si sami, znáte tam někoho..." Po deseti minutách se omluví, pět minut se nic neděje a následně přijde slečna a vše si zopakujeme. Pak se otočí, chvíli si šušká něco s kolegy, ale obrací se, dává nám pasy a přeje šťastnou cestu. Odevzdáme zavazadlo, které máme jedno společné na váhu a ta ukáže krásných a rovných 23kg. Hotovo. Kufr je pryč. Naposledy vyjdeme před halu, shodneme se na tom, že je zima a svižným krokem se přesunujeme do VIP salonku. Pája se prokáže kreditní kartou a zároveň s zaplatí 450Kč za můj vstup. V prázdném salónku si najdeme místo s krásným výhledem na "choboty" jednotlivých gejtů. Pozoruji rolování letadel a starty jiných, abych si zkrátil čekání, než se objeví brácha se šťastným úsměvem na tváři. Jdeme si pro snídani (kafíčko, džus, minibagetky, já chipsy a Pája oříšky). V 9:10 přistává naše letadlo a my sledujeme vykládku a tankování.

Uděláme pro vás foto jak jsme si debužírovali a když si chci kousnout do bagetky, vystříkne na mě šťáva z rajčete, které se potvora schovalo za salám. Takže právě vypraný bílý svetr má první medajli. Pája se může smíchy potrhat, protože na naší minulé cestě to byl on, kdo se hned po příletu na místo potřísnil kečupem v KFC. :)

Zvedneme se a pomalou procházkou se blížíme k našemu gejtu B07. Sundat pásek, vyprázdnit kapsy, vše na pás. Protože jsme každý v jiné frontě, všimnu si při oblékání, že je Pája bos. Přestože na sobě neměl nic kovového, jeho kecky v detektoru kovů pípají. Nicméně i on prochází a vítá nás další security, kterému je divné, že máme stejná příjmení a konzultuje to s dalšími chlapci z ostrahy. Shodnou se, že můžeme projít a tak se usazujeme na pár minut poblíž vstupu do letadla. Když ohlásí, že je možné nastupovat, jako by vypukla panika a vstup do letadla byla jediná úniková cesta. zařadíme se do fronty, která se téměř úprkem žene do úzkých dveří letadla, kde stojí dva pánové a rozdávají reklamní letáky. Asi pilot s copilotem, protože letí s námi a celou cestu jsme je nikde neviděli, až zase při výstupu. Najdeme svá místa a když se všichni usadí, nebyl by to Pája, aby si nevšiml, že u nouzového východu jsou nějaká místa prázdná. U nouzových východů je podstatně více místa na nohy. Jsou to jediná místa v economy class, kde si i my můžeme v klidu natáhnout nohy. Letuška se jen usměje a my se stěhujeme. Teprve po startu jsme zjistili, že sice máme místo na nohy, ale nejdou sklápět opěradla. Sedíme vedle sebe tři, já uprostřed, Pája u okna a vedle mě chlapík, dva metry a ramena jak vrata od stodoly. Trochu se celou cestu přetlačujeme o místo, ale jinak to ujde.

Startujeme podle plánu bez zpoždění. Prolétáváme nízkou oblačností a těšíme se na sluníčko nad mraky. Jenže to ne a ne vylézt. Stoupáme dobrých 20 minut a stále jsme v oblačnosti. Asi po 40ti minutách letu nám dovolí rozepnout si pásy. Na obrazovkách před námi běží nezstále ve smyčce dokumentární záběry z Izraele. Už trochu nůďo. Ven není vidět, chlapík vedle mě podřimuje, Pája studuje průvodce a mě nezbývá než si vzít sluchátka a poslouchat hudbu z madla sedačky. Zpoza závěsu vyráží letuška s dalším stewardem s vozíky s nápoji a jídlem. Nějak nám při startu vyhládlo a tak místo obyklé fotky dobrot, které nám byly servírovány, máme pro vás už jen toto :

IMAG0638

Zbývá hodina a půl do přistání a my vlétáme do vysoké oblačnosti. Trošinku turbolentní prostředí, ale je cítit, že pro letadlo tyto poryvy nic neznamenají. Za laší půl hodinu oblačnost ustupuje, vykukuje na nás sluníčko a pod námi se objevují vysoké hory, ze kterých můžeme pozorovat pouze většinou zasněžené vrcholky, zatímco zbytek tureckého pohoří se ukrývá v hustě mléčné oblačnosti.

Citíme, že zpomalujeme a klesáme. Posledních 20 minut letíme nad mořem a můžeme pozorovat sluníčko, které se opírá plnou silou do trupu letadla. Nad mořem se jakoby pár metrů nad vodou vznášejí mraky jako bílé chomáčky vaty a tak je opět pro vás fotíme.

Při přistání nám pilot hlásí, že je na místě roztomilých 21°C a my se nemůžeme dočkat až vystoupíme. Asi nejsme jediní, protože hned po zastavení letadla se zvedají všichni jak na povel a hrnouse ke dveřím, které se neotevírají ještě asi další 4 minuty. Nespěcháme. Izrael tu byl tlupu let před námi, tak ještě chvilku počká. Vystupujeme mezi posledníma. Zjišťujeme, že než se dostaneme pro kufry a k celníkům, je to pěkná procházka. Když fotíme odletovou zónu s množstvím free shopů, míjí nás i personál, opouštějící naše letadlo. U celníků jsme hotovi celkem rychle, jdeme s bráchou každý k jednomu celníkovi a zase otázky typu "Co tu bude dělat, kde budete, kam pojedete". Říkám mu, já nevím. Hlavně musíte musíte být rychlý, protože všechny údaje, co po mě chcete má u sebe můj brácha a jak ho ztratím, tak se odsud nehnu a budete se o mě muset postarat. Chechtal se, až málem spadl ze židle, dal mi do pasu papírek s vízem a poslal mě pryč.

Přicházíme k pásu, na kterém se má objevit náš kufr a ten přijíždí tak abychom mohli plynule pokračovat. Prakticky Pája doráží k pásu zároveň s ním. Nakládáme kufr na vozík a přesunujeme se směrem k půjčovně aut, kde máme zamluvený Peugeot 206. Zastavujeme u směnárny a já přesvědčuji bráchu, že je zbytečné měnit peníze tady, protože na každém letišti jsou kurzy nevýhodné. "dobrý den..." oslovuje chlapíka, který seděl v letadle vedle mně. Ptá se jestli peníze vyměnit tady nebo až ve městě. Dotyčný prozradí, že tady by nikdy neměnil, ale že jede do Jerusaléma a potřebuje peníze na autobus. Padne návrh, že jestli nepospíchá, může jet s námi autem, což s povděkem kvituje a zaskočí nás nabídkou příspěvku na benzín. SUPER. Pája vyřídí půjčovnu, zatímco se od chlapíka dozvídám, že je tu na 4 dny bez přítelkyně, je z Prahy a přijel si to tu omrknout ještě jednou, protože se zájezdem si to vůbec neužil.

Máme klíč od auta, smlouvu, doklady a kód ke startování. Jdeme do garáže a poprvé vycházíme z letištní haly ven. Ovane nás příjemný, teplý, suchý vzduch. Paráda. Teplo. Jupí... Auto v garáži najdeme bez větších problémů. Jen to není Peugeot, ale Toyota Yaris (jako měl Pája půjčený ve Spojených Arabských Emirátech) v automatu. Obejdeme poškození, naložíme naše zavazadlo do kufru a ve třech vyrážíme směr Jeruzalém.

Na půl cesty je město Latrun a Pája nás překvapí nabitými vědomostmi z průvodce. "Představte si, že v Latrunu mají staré tanky". Je to cestou, tak jsme pro se tam zastavit a podívat se. Jenže ouha. Nacházíme pouze klášter, u něj parkoviště - neparkoviště a několik koček, které se nechají i pohladit. Buď jsou tak hladové nebo pitomé, ale ještě s námi jdou až téměř ke vstupu. Když už jsme tady, tak nevadí, že neuvidíme tanky, alespoň omrkneme klášter. Zavřeno. Je pátek. Šabat. Takže to byla rychlá zastávaka a po půl hodince už zase sedíme v autě pokračujeme směr Jerusalém.

Jerusalém je moc pěkné město, rozkládající se přes několik kopečků. Jen mi tu chybí nějaká řeka, která by tudy protékala. Asi jsem moc pražák. :) Také de mi úplně nelíbí, že úplně všechny stavby tady mají stejnou barvu. Jen některé vypadají hodně omšele, až zchátrale. Ale jinak je to moc pěkné město. Podle navigace nacházíme místo, kde chce náš spolucestující vysadit a jsme velice mile překvapeni, když dodrží svůj slib a přispívá na cestu 20ti šekely. 1 šekel (1ILS) je na naše 5,81Kč. Vracíme se podle navigace zpátky do našeho hotelu, který jsme viděli cestou. Cestou spácháme několik dopravních přestupků od otáčení na světelné křižovatce, po couvání v jiné světelné křižovatce, ale k hotelu dorážíme v pořádku my i auto. Zacheckinujeme se na recepci Jerusalem Gold hotelu, dostaneme heslo na internet a hned se ptáme, kde je možné se tady v okolí najíst. "Nikde", odpoví bez zaváhání recepční. Ale můžu vám nabídnout večeři ála švédský stůl tady u nás. Cena za osobu je 75$. COŽE? "Tak že jste to vy a máte za sebou dlouhou cestu, tak pro vás dnes 65$". To jsme se nezbláznili. Jdeme na pokoj a já připomínám Pájovi, že jsem cestou zaregistroval McDonalda a ten určitě šabat nedrží. Vyhodíme věci do pokoje na desátém podlaží a běžíme ven. Nastavíme v navigaci neblížší bod zájmu "McDonald" a svižnou chůzí míříme 500m k nejbližšímu. Jenže na místě nic není. Buď si někdo udělal kanadský vtípek a do navigace zadal tuto adresu schválně nebo to tam prostě zbourali. Nic tam nebylo. Obloukem se vracíme k hotelu a cestou se dozvídáme od taxikáře, že opravdu momentálně ve městě nic otevřeného není, jen ten McDonald a že nás tam sveze, je to v centru asi 5km. Nebereme to a vracíme se k autu. Zadáváme do navigace stejný název, ale vybíráme jinou lokalitu a kupodivu v ulici, která se tváří jako že tam lišky dávají dobrou noc, najdeme malý domek s logem McDonald. Večeře (každý jeden chicken burger, hranolky a Colou) nás vyšla na 85ILS (494Kč). Zlatý Čechy. Ale lepší než dát 130$ v hotelu.

Nejsme nacpaní k prasknutí, ale hlad jsme zahnali. nasedáme do miniauta a podle navigace jsme za pár minut u hotelu. Tam chvíli spekulujeme před dopravní značkou, jestli tam můžeme nebo nemůžeme zaparkovat, až se zeptáme místního páru. Ti se chvíli dohadují v hebrejštině a pak se shodnou na tom, že vlastně nevědí, co ta značka znamená a pro jistotu si to máme zaparkovat o několik ulic dále. Když Pája najde místo na parkování, opět se setkáme s oním párem, který se sem šel zrovna projít. Dáváme se do řeči, protože se ptají odkud jsme. Pán vypadá, že nemá tušáka, kde to Česko zrovna leží, ale paní (možná slečna) se nás ptá, jestli bydlíme u Hlavního nádraží. Že byla v Praze asi ped deseti lety a bydlela v hotelu Diplomat. Nepřišli jsme na to proč jí napadlo, že bychom mohli bydlet u Hlavního nádraží, ale pobavili jsme se s dostali nějaká doporučení k návštěvě severu Izraele.

Honem do pokoje, zprovoznit internet a podělit se s vámi o dnešní zážitky. Dobrou noc.