Aruba, Bonaire, Curacao - banner

Neochotně vstáváme po páté ráno, posnídáme, pobalíme poslední věci a lehce po šesté se všichni čtyři naskládáme do taxíku, který Pája večer objednal. Paní taxikářka nás odveze na letiště, tentokrát za 30 USD. Stejnou cenu platili i Jožka a Žaneta včera pozdě večer, tak to zřejmě vypadá, že přes den se jezdí na Curacau za 25 a "mimo špičku" za 30 USD. No uvidíme, na Curacao se ještě vrátíme zhruba za týden, tak třeba ten systém zdejších taxíků jednou pochopíme. Na letišti se odbavíme pro let na Arubu se společností Dutch Antillen Express (DAE), kufr nám zhubnul na 25 kilo (zřejmě ta upitá Havana :)) a opět projde bez problémů.

Letiště Hato (Curacao)

Odbavení

V letišťní hale je free wifi, tak se přihlašuju na mobilu na Foursquare a hned první poznámka ke zdejšímu místu zní: "What ever you do, do not fly with DAE" (v žádném případě nelétejte s DAE). Nejdříve se tomu smějeme, ale brzy pochopíme, proč ji autor napsal a tolik lidí podpořilo. U gate pro náš let se asi půl hodiny před plánovaným odletem totiž objeví "possible delay". Po osmé ráno, kdy měl být odlet, zmizí úplně, na gatu se začne dokonce odbavovat jiný let a náš 9H-809 zmizí i ze souhrnné tabule odletů, jakoby už byl realizován. Pája odchytí jednoho pracovníka DAE, který mu s klidem odpoví, že naše letadlo si ještě zalítlo na Bonaire, takže na Arubu se poletí, až se vrátí. Nikde žádná písemná informace, jen po další třičtvrtě hodině se z rozhlasu ozve chrochtavá angličtina s informací, že náš let je připraven, a s číslem gatu, na který se máme dostavit.

Naše letadlo ATR42

Vystupujeme na Arubě

Přesouváme se autobusem k vrtuláku ATR42-320 a lezeme po schůdkách dovnitř. O téměř hodinu a půl zpožděný let už dál proběhl v pohodě (dokonce dostáváme bonbón) a po 25 minutách za notného kymácení a házení přistáváme na Arubě. Imigrační, razítko a šup ven najít nějakou autopůjčovnu. V letišťní hale si naší čtyřčlenné skupinky všimnul jeden chlapík a hned nám nabízí výhodné půjčení auta. O to samozřejmě zájem máme, ale nechceme se nechat ošidit, tak Jožka ještě zaběhne do dvou protějších autopůjčoven optat se na jejich ceny a vrátí se se zjištěním, že náš chlápek je opravdu o dost levnější.

Bere nás do auta a odveze do jeho kanceláře za letištem, přitom nás dost překvapí, když vidíme, že auto měl mezitím na parkovišti otevřené s klíčkama v zapalování bez jakéhokoli dozoru. Vysvětluje nám, že tohle je hodně bezpečný ostrov skoro bez kriminality, což rádi slyšíme. V půjčovně dostáváme prostorný Chevrolet Optra s automatem za velmi příjemných 105 USD na čtyři dny (při vyjednávání kluci ukecali cenu jen za tři dny).

Jožka a Optra

Na malém ostrově Aruba nic domluvené nemáme, podle průvodce jsme se rozhodli pro severní část (Noord), tak vyrážíme tím směrem, cestou kupujeme autu půl nádrže benzínu (2,35florínů za litr) a nám vydatnou svačinku a pití. Kluci se vyptávají na bydlení asi ve třech zařízeních, tento ostrov je mnohem víc turisticky exponovaný oproti ostatním, čemuž bohužel odpovídají i ceny. Nakonec se po dohodě vracíme do Aruba Beach Villas, kde si vybíráme samostatné sousední domečky po 340 USD za tři dny.

Aruba Beach Villas

Naše apartmány

Na recepci si Jožka a Pája rovnou domluví dva ponory na zítřejší dopoledne a zapůjčí gril na dnešní večer. Ubytujeme se, krátce odpočineme a ve 14:30 vyrážíme na pláž. Máme sice moře doslova hned "za barákem", ale vstup je zde dost kamenitý, tak sedáme do auta a posuneme se asi dva kilometry severněji na krásnou písčitou pláž vybavenou slunečníky. Tady si užíváme moře, sluníčka a písku několik hodin, mezitím pokecáme s ostatními turisty a nabýváme dojmu, že sem jezdí na dovolenou převážně Američané, kteří to mají kousek, a Holanďané, kterým tyto ostrovy pořád svým způsobem patří - jak řekl jeden z nich "jsem 8.000 km od domova a přitom stále doma".

Moře

Pláž

Relax

Až si užijeme dost válení a koupání, vydáváme se ještě do supermarketu nakoupit zásoby jídla a pití na následující dny. Ceny běžných potravin nejsou jinak výrazně vyšší oproti Čechám, ovoce je samozřejmě chutnější a levnější. U pokladen podobně jako v jiných zemích mají "baliče nákupu", ten náš je sympatický klučina, který po zjištění, že jsme z Čech, začne nadšeně hodnotit naše výkony na nedávném fotbalovém euru a jmenuje jeho oblíbené hráče z našeho národního týmu. To naopak slečna pokladní o České republice zřejmě slyšela poprvé, tak se od nás pro začátek dozvěděla, že to je "vedle Německa".

Dojedeme domů, kde už na nás čeká gril, avšak bez uhlí. Na recepci už nikdo není, tak Pája sjede do supermarketu ještě jednou pro uhlí a podpalovač. My holky mezitím nachystáme sezení před vilkami na krásném dvorku, kde máme stín, klid a soukromí a po Pájově návratu se pustíme do grilování. Popíjíme Havanu s Colou, baštíme výborné grilované maso a užíváme si krásný vlahý večer, dokud se nám nezačne chtít spát ...

Grilíček

Mňam :)