Budík! Na to, že mám dovolenou ho slýchám na můj vkus dost často. Jenže co naděláte, je tu tolik míst k vidění a tak málo času. Takže vstáváme v sedm ráno a Pája neváhá a hlásí chybu na mobilu s posunem času a tvrdí, že je teprve šest. Tenhle vtip nějak po ránu nepobírám a v klidu se snažím uvést do bdělého stavu. Snídaně, balení, rychlá kontrola komentářů u článku z předchozího dne (zjišťujeme, že se moc nesnažíte), odhlášení z hotelu a lehce po osmé nasedáme do Sunníka. Při výjezdu z města Aqaba tankujeme plnou nádrž (50 litrů za 31JOD, 1JOD = cca 24Kč) a míříme vzhůru mezi hory. Po nekonečné dálnici, která se táhne před námi do dáli potkáváme několik vozů v protisměru, traktor v levém jízdním pruhu a vymýšlíme APRÍL na zbytek rodiny v Praze. Po téměř třech hodinách jízdy a 270ti kilometrech dorážíme do vesnice Karak. V průvodci čteme, že si máme dát pozor na místní jednosměrné ulice, ale nikde žádné značení ať jedeme jak jedeme, neustále na nás domorodci mávají, že jedeme v protisměru. "A komu to vadí, když tu jedu sám" pokřikuje na oplátku na místní Pája z okýnka. Přijíždíme na parkoviště, které se nepozná, kdyby z jedné restaurace nevyběhl klučina, který nám vysvětlí, že nejen že jsme v protisměru, a i na konci cesty, a dál musíme pěšky. Ochotně dal stranou stůl u kraje chodníku a nechal nás zaparkovat. Bude dvanáct a sluníčko nám pěkně pálí na hlavu, takže se zapomeneme namazat, jak se už těšíme do stínu hradu. Po cestě ke hradu na nás místní obchodník volá "Pohledy mám a známka taky tady." Říkáme mu později netušíc, že tam budeme za minutu zpátky. V okýnku, kde prodávají vstupné, nemají na rozměnění, takže musíme koupit pohledy a "známka". V obchůdku už asi půl dne neuklízeli, protože všude je snad půl centimetru písku.
Po zaplacení 1JOD za osobu vstupujeme přes mostík do pevnosti Al-Karak. Posloucháme průvodce a vyhýbáme se tak všem zájezdům a míjíme je tak, že si připadáme na celém hradu sami. V úzkých chodbách si představujeme jaký tu asi kdysi vládl ruch za dob křižáckých válek, ve vězení je nám až úzko ze stísněných chladných prostor s malými průhledy skrz širokou kamenou zeď. Jen v kuchyni jsme trochu dezorientovaní. V přijímací hale si zahrajeme na recepční (i když trochu mimo mísu) a trochu bojácně vyhlížíme z téměř "zánovních" hradeb (odkud křižácký vůdce shazoval vězně do 400 metrů hlubokého údolí). Na rozpáleném nádvoří se raději moc dlouho nezdržujeme, protože teplota ve stínu je 33°C.
Kuchyně
Vězení
Recepce
Pohled z hradeb
Nesmíme zapomenout navštívit muzeum ..... Dozvídáme se spustu zajímavých informací. Hlavně, že zdejší národy procházely již od dob Sodomy a Gomory jedním válečným konfliktem za druhým. Radost nám vylepšují nálezy ze skla a keramiky z dob, kdy u nás ještě chodil praotec Čech v kůži přežvýkané celou vesnicí. Také modely dobývacích strojů nás zpomalily.
Při odchodu si chlapík, který hlídal muzeum řekl o dýžko a na 2JOD se díval jako bychom si z něho dělali legraci. "Myslíš, že rostou na stromě?" rozloučil se s ním vtipně Páva. Přímo u parkoviště jsme potkali opět onoho klučinu. Láká nás na pomerančovou šťávu, kterou nám připraví čerstvou. V tom horku nás na čerstvě vymačkané ovoce nemusí nikdo přemlouvat. Usedáme ke stolu, u kterého se objeví okamžitě jídelní lístek. No co, jsou skoro dvě a něco se obědvat musí jinak spadneme cestou pod volant. Něco jsme si objednali a nakonec byli rádi, že bylo tolik příloh a čerstvý pomerančový džus. Rozhodli jsme se zaplatit a co čert nechtěl. Na účtu stálo 22JOD. Pája sáhl do kapsy a povídá mu, !tak koukám, že mám dneska slevu". Kluk nechápal. "No mám jenom dvacku a víc ani ťuk" vysvětluje mu trpělivě Pája, podává mu peníze a zvedá se k odchodu. Protože ale mladík tušil, že jsme asi dnes jeho poslední hosté, nakonec kývl, jako, že je to OUKEJ a my se pakovali do auta.
Nevím jestli jste si všimli toho nápisu u stolu, ale VÍTEJTE se většinou píše WELCOME.
Ještě bylo nutné pořídit poslední, celkový pohled na hrad tyčící se ve výšce 750m nad mořem (od teď prosím sledujte údaje o nadmořské výšce pečlivě) a ...
... o dvacet minut později jsme se kochali výhledem na nejjižnější cíp mrtvého moře ve "výšce" -390m pod hladinou moře.
Vzhledem k tomu, že u "Mrtváče" (jak mu s Pájou přezdíváme) je vždy o několik stupňů tepleji, než kdekoliv jinde, naskytl se nám v tom horku neskutečný pohled. Viděli jsme na vlastní oči vypařovat se Mrtvé moře!
Čekal nás asi 88mi kilometrový přejezd do další destinace, kterou by byl hřích nechat si jí ujít. Po dobočení z Královské cesty jsme zamířili ostře vzhůru mezi kopce a po dalších patnácti minutách se ocitli ve výšce přes 500m nad mořem. Měli jsme namířeno k horkým pramenům Ma'in hot springs. "Kde tady může v takový výšce být pramen?" nemohl jsem si ušetřit hloupou poznámku. "Ještě tam nejsme, zbývá 5 kilometrů" zahalekal navigátor. V ten okamžik jsme odbočili na křižovatce a Sunník zabořil svůj čumák prudce dolů mezi kopce. Jedna ostrá zatáčka střídala další a další a další a další a mě se motali ruce na volantu, oči, hlava, obou žaludky a ještě k tomu jsme se sázeli, kdy nám selžou brzdy a my se rozplácneme v rokli, kterou si z nějakého Chorvatska nebo Alp umíte jen ztěží představit. U vjezdu do areálu Ma'in hot springs nás zkasírovali každého o 15JOD (30 celkem) a to i přesto, že byli již za několik minut čtyři (žádná sleva za "pozdní" příjezd se tentokrát nekonala). Tušíte v jaké nadmořské výšce se středisko nachází?
Když jsme se převlékli, tak i přes pokročilou hodinu bylo stále 30°C. Kdo měl tak pitomý nápad jet v takovém vedru k horkým pramenům? No nic... jsme tady, takže vidět se to musí a zkusit by se to za ty peníze taky mělo. V areálu je určený prostor jen pro ortodoxní ženy, pak prostor pro rodiny s dětmi a my velcí kluci a arabské "nestydlivé" ženy (to znamená, že jim je vidět do obličeje) jsme sešli do údolíčka ke krásnému vodopádu (ten dojem kazilo jen velké množství koupajících). Půjdu první a zkusím jaké to je. Co byste řekli? Když stojíte pod vodopádem, dopadá na vás voda teplá kolem 50°C a je bohatá na hydrogensulfid... Kdo ví co to je, ale je to prý rozpušténě v té vodě. Je to prostě horké, horké a horké, stojíte v horké vodě, dopadá na vás horká voda, děti po sobě cákají horkou vodu, pálí vás nohy, záda i břicho vylézt ven po deseti minutách je jako když vyjdete ze sauny. A je jedno jakou teplotu má okolní vzduch. I když je venku 30°C jako dnes odpoledne z jezírka pod vodopádem se kouří.
Předtavte si, že místní ženy se tu koupali oblečné v té horké vodě jako kdyby šly například nakupovat. Šátek na hlavě, přes něj ještě jeden, tričko, dlouhé šaty, no opravdu zvláštní pohled. A abyste si nemysleli, že si vymýšlíme, že tu chodí "bubáci", tak vám jednoho výstavního (i když už ne nejmladšího) ukážeme.
Zdrželi jsme se do západu slunce, který díky časovému posunu je nyní až v 18:30 a nastal čas na návrat. Vyšplhali jsme se opět přes vrholky do nechutné výšky a sjeli až pod úroveň mořské hladiny. Odtud nám zbývala slabá hodinka jízdy zpátky do Ammanu do Four Seasons. A pak už to znáte z předchozích článků. Squash, bazén, vířivka a po převlečení do společenského oděvu nás v Lobby baru čekal Honza Procházka se svou kamarádkou Colou. Zítra na vás budeme vzpomínat, protože máme v plánu se celý den sluníčkovat a chytat bronz. Snad se i zítra stane něco zajímavého, abychom mohli psát víc než jak jsme namazaní, jak to pálí a kolikrát budeme ve vodě.