23.3.2011 - Praha - Frankfurt - Amman


Hodnocení uživatelů:  / 0
NejhoršíNejlepší 

Blíží se odjezd, zbývají dva dny do odjezdu a já stále nemám představu, co si povezu s sebou, co je nutné ještě koupit nebo zařídit a vlastně nemám ani zavazadlo do kterého se zabalím. No nic.. V pondělí večer už nevydržím a postupně vystěhuju obsah svých skříní do obývacího pokoje na gauč s tím, že co se nehodí, uklidím zpátky. Takhle to nepůjde. Vše je zpátky ve skříních a na gauči zůstaly plavky a ponožky. Tak znovu. A nebo ne, zítra je taky den.

V úterý jsem měl volno, tak jsem dopoledne strávil různými pochůzkami. Když jsem se asi ve dvě hodiny vrátil domů, byl jsem tam kde v pondělí. Jediné, co jsem přesně věděl, že musím mít s sebou byly léky na tohle nebo tamto, mastičky a stále jen ty ponožky a plavky. Protože Pavlík je protřelý cestovatel, byl jsem vklidu. Až přijde večer domů, poradí, nějak "se to" zabalí a pohoda. Sedm - Pavlík nikde, osm - Pavlík nikde. V půl deváté se rozletí dveře a z chodby někdo haleká: "tak prďolo jsem doma, máš sbaleno?". No to si snad dělá legraci, ne? Takže jsem opět začal snášet věci ze skříní a poslouchal důvěrné komentáře k mému šatníku. Nakonec se podařilo pár kousků přeci jen vybrat a já měl pocit, že mám hotovo. Než jsem se stihl rozkoukat a pokochat se množstvím šatstva ke sbalení, už byl zbytek prostoru vyplněn dalšími věcmi a Pája zahlásil, tak hotovo, jdeme balit. Pak nastala chvilka hrůzy, jelikož jsme nemohli najít kufr. Kupodivu pomohlo, když jsme si na to rozsvítili. Že se vše do kufru nevejde, bylo jasné na první pohled. Pája přitáhl batoh a zahlásil, že když se mu hodil do Kanady, bude se hodit i na Blízký Východ. Taky že ano. Za dalších 20min. jsme měli sbaleno, nic nám nikde nezbylo, vše bylo v zavazadlech a z nás jen lilo. Bylo půl jedné ráno, když jsme postupně přepadli koupelnu a upadli do komatu.

Je středa, pět ráno a zvoní budík. Hlavou se mi honí tolik vulgarismů, že si to neumíte představit. Nevidím a jako mátoha absolovuji ranní hygienu. Pak přijde zlatý hřeb rána. I proto jsem musel vsát o půl hodiny dříve než obvykle. Musím si nasadit kontaktní čočky. Jsem v tom poměrně nováček a nasazování mi nedělá žádné potěšení. No zkrátím to, čočky skákaly půl hodiny po celé koupelně, než se mi je podařilo dostat na místo. Opět plná hlava vulgarismů na adresu toho silikonového vynálezu.

Je sedm ráno a mě začíná poslední ranní služba. Kupodivu utíká a ani očekávaný "nečekaný" problém jakéhokoliv druhu se nekoná. Ve tři hodiny a dvě minuty se přižene kolega a vyžene mě do šatny. Supeeer. Myslím si kolik nemám času než dorazí Pája s věcma a vyrazíme na letiště. Bolení břicha mi trošku zkřížilo plán. Je téměř půl třetí když se vypotácím z hotelu. Brácha nikde, tak si dám cigaretu a zavolám mu. Je za rohem...jak jinak. Přivezl ho náš bratranec (mooooc hodnej člověk je to.)

Po příletu Natálie

Na letišti jsme lehce po čtvrté. Postáváme s Martinem (to je ta hodná duše) u příletového terminálu 2 na Ruzyni a čekáme na neteřinku, která se právě vrací z Itálie. Moc se jí domů nechtělo (my na tom budeme asi za stejně), ale na tatínka se samozřejmě těšila. Rozloučili jsme se a stále nám zbývala více jak hodina do nástupu do letadla. Jdeme se tedy zbavit zavazadel. Jelikož Pája provedl check-in přes internet a jsme první u přepážky, myslím, že naše kufry rozhodně v letadle budou. A budou tam včas. Co teď? Na chvilku jsme si šli sednout před halu na lavičku, ale po chvíli jsme uznali, že je sice hezky, ale na lavičku je to až bude ve stínu alespoň o pět stupňů víc. Co teď? Projdeme security a půjdeme do tranzitního prostoru koukat na letadýlka. Byl jsem pro, jako každý malý kluk. Jednu přepážku nám zavřeli před nosem. Všechno na pás, notebooky z kabel, vše z kapes, pásek dolů, rozdělit do krabic. Nic náročného. Projdeme, vše posbíráme, zabalíme a vyrazíme po krámcích. Ceny jak na horách, takže po okukování všeho možného konečně skončíme u obrovského okna s výhledem na éra. Jsem v sedmém nebi. Zbývá nám asi půlhodina do nástupu. Nebudu vás napínat, protože nešlo o nic převratného, prostě jsem zjistil, že mi chybí pásek. Hlášku: "Naštěstí nebyl můj", brácha neumí docenit. Takže zpátky k securiťákům a protentokrát mám štěstí, pásek je na světě. No to to pěkně začíná. Jen abych v Ammánu nevystoupil jen ve slipech.

Odletěli jsme na čas a stejně tak přistáli ve Frankfurtu. Autobus nás odvezl k hale a my se vydali k východu hned ze dvou důvodů. První bylo nadýchat se vzduchu, který není z klimatizace a tím druhým, že se právě v tu dobu na tom samém letišti nachálezely Pájovy kamarádky, které se právě vracely z dovolené v Dominikánské republice. Pozdravili jsme se s holkama, vyfotili se a zpátky do haly hledat cestu k odletovému terminálu.

Sraz s holkama ve Frankfurtu na letišti

Tentokrát jsem nic neztratil (aspoń do této chvíle nic nepostrádám) a už jsme stáli před tou správnou bránou.

Do letadla nás pouští cca s 15ti minutovým zpožením. Než se stačím rozkoukat startujeme a krásně se vznášíme vstříc novým dobrodružstvím (to je ale kýč). V letadle než stihnu odladit změnu tlaku v uších hlásí pilot, že jsme nad Soluní. Jen to dořekne, už nám hrnou tác s večeří pod nos. Nebylo to vůbec špatné (dokonce jsem poprvé v životě zavřel oči a snědl krevety se zeleným salátem) jen toho bylo tak nějak pomálu. Mohli mi dát alespoň 6 dezertíků a nezlobil bych se na ně. Po večeři prolétáme první vlnou turbolencí. FUJ. Nelíbí se mi to, ale Pája se směje, zatímco můj žaludek zvažuje co s večeří. Díky Lufthanso, že toho nebylo víc. Co teď? Dáváme si třetí pivko a pouštíme booka. Vybíráme film, nehrajou titulky a ze zvuju není slyšet nic ani když je na plné pecky. Film běží, protože to nebylo nic, co by zdatný IŤák nedokázal v 10ti km nad zemí při rychlosti skoro 900km/hod hravě odladit. Po deseti minutách filmu je Pája mrtvý. Další signál "Připoutejte se". Vlétáme do dalších turbolencí a já začínám psát...Že se dá spát v letadle všelijak můžete vidět na fotce.

Spaní v letadle

Večeře s Lufthansou

Poslední hodina letu je dlouhá. I mě na chvilku spadnou víčka, ale páté pivo se hlásí a chce se se mnou jít projít. Naštěstí jakási zbloudilá turbolence probudí bráchu, takže hurá na procházku. Když se vrátím, na sedadle vedle mě jsou naházené polštářky, deky a navrch Pájova bunda. "Co se stalo?" Prý nic, jen zvrhl kelímek s vodou a zamaskoval to. Pak s námi trošku zatřásly turbolence při průletu nízkou oblačností, buch a už jsme dole. Prima, to jsem přežil. Kapitán hlásí, že budeme vystupovat za tři minuty. Je to Němec a tak mě překvapuje, že vystupujeme za pět. Vystupujeme mezi prvními a do haly je to kraťoučká procházka.

Plán VYMĚNTIT PENÍZE - ZÍSKAT VÍZA - PROJÍT IMIGRAČNÍM - SEBRAT KUFRY - TRADÁ Z LETIŠTĚ. U okýnka směnárny sedí Mohammed. Podal jsem mu balíček peněz a cedulku. Pobavil nás jeho výraz, když zíral na balíček 120ti jednodolarových bankovek. Ještě jednou si prohlédl cedulku, na které nebylo "PRACHY SEM, TOHLE JE PŘEPADENÍ", ale pouze číslovka, aby věděl, že i já jsem si to spočítal. Kurz je 0.7JOD za 1USD. To nás tedy hodně zklamalo. Takže jsme dostali 82JOD a těšíme se na pány u prodeje VISA. Pája jde první, dostane pár otázek, pak razítko a jde pryč. Mě mezitím Mohammed (další úředník) zpovídá stejnými otázkami. Chce zaplatit a když mi vrátí, zeptá se jestli je to správně. Protože nemám lhát, povídám mu: "Já nevím" a dávám peníze do kapsy. "Jaký nevím?" zaburácel Mohammed a já už v hlavě počítal, kolik bude stát přebukování zpáteční letenky o 13 dní dřív. "Jsem tu poprvé a neznám vaše peníze" "Tak je to dobře?" Obracím peníze ze všech stran a snažím se na nich nejít římské číslice. Připadám si jako debil. Trvá to pár vteřin, ale mě to přijde jako věčnost. Souhlasím s vrácenou částkou, uklízím peníze a Mohammed dělá, to co umí ze všeho nelépe "berany, berany duc".

Sbírám pas a doháním Páju u imigračního. Dostávám stejné otázky a jsem jak jeho ozvěna, je snad jen o otázku či dvě napřed. Tady to jde docela rychle, jen se úředníkovi za pultíkem asi moc líbím, takže chce abych si sundal kšiltovku, prohlíží si mě, natáčí na webovou kameru a neustále kroutí hlavou. Pak na mě zamilovaně mrkne. Na nic nečekám, volat mu stejně nebudu, seberu pas a zdrhám. Máme kliku, naše batožiny právě přijíždějí. Nakládám na vozík (v tom mám praxi) a nadšeně chceme ven. Prdlačky. Kdo chce ven, musí znovu přes skener. Asi pro kontrolu, jestli soudruzi v NDR neudělali někde chybu. Celník samozřejmě vybírá náš kufr. Pája jde s celníkem aby mu ho otevřel, já posbírám co vyjelo dalšího a přidávám se k nim. Nic se kupodivu nenašlo. Nakládám kufr na vozík, když v tom vidím jak brácha zblednul. "kde máš mýho booka a foťák?" "Já nic nebral, kam jsi to dal?" Prý na tom samém pásu, akorát o něco víc stranou. "Tady se ti to neztratí, kdo by tu kradl?" Jen jsem to řekl, jsem málem dostal záchvat smíchu. Naštěstí věci byli pořád na místě, tak zbývalo jen vykročit za cedulí EXIT do Jordánska.

U východu stál menší chlapík s cedulkou Four Seasons. Představil se jako Mohammed. Požádali jsme ho o fotku a on se nabídl, že nám vezme vozík. No jo.. FS... už je to tady...

Panáček s cedulkou

Mohammed není přímo zaměstnancem FS a taky to není právě tichý týpek. Celou cestu jsem si trochu připadal jak na arabském trhu. Pane sem, pane tam, tohle vám můžu ukázat, tam vás můžu vzít, poradím, pomůžu, ukážu, předvedu, odvezu - levně, levně.. ne jako ve FS a budete spokojeni.. joooo, bude to levněji.. ozvěte se, zavolejte. Do hotelu to trvá asi 25 minut a už po patnácti vypínám a jsem rád, že sedím vzadu a nemám ho po ruce.

Cesta hrozná, silnice rozbité, navíc jsou na nich úmyslně nalepeny jakési zpomalovací "bobky". Vypadá to jako přechod pro cyklisty. Metr široký pruh ohraničený zmiňovanými "bobky". Cedule oznamují omezenou rychlost 60, my se ženeme 80, přejíždíme z pruhu do pruhu podle toho jak je Mohammed zabrán do vyprávění. Občas na nás někdo svítí dálkovými světly, občas my zase na oplátku na něj.

Přijíždíme před hotel. Konečně. Mohammedovi platím 30JOD i s dýškem a jsem rád za ticho, které vydává jeho nepřítomnost. Na recepci prohodíme několik zdvořilostních frází a dostáváme pokoj 1026. V desátém patře jsme rychle a bez pocitu přetížení, až se sami divíme. Pokojíček se nám líbí. Co nás asi tam mohlo hned napadnout? No jistě. Máme absťák, takže pouštíme počítač a zkoušíme připojení na internet. Funguje to. Super. Protože jsme překonali největší krizi, říkáme si, že se půjdeme ještě malinko cournout kolem hotelu. Dobrý nápad ve špatnou dobu. Je tam zima. Navíc k hotelu jsou z obou stran příjezdové cesty security a policie. Bezpečnost tu berou fakt vážně. I při vstupu do hotelu musíme procházet bezpečnostním rámem. Je nám zima, uděláme pár nočních fotek hotelu, do vany a spát.

Náš pokojíček 1026

Hotel zvenku

Komentáře  

#2 Guest 2013-01-31 17:17
Tak to jsem ani nečekala,že zažijete takovou srandu,já myslela,že to bude vážná cesta :lol:
Citovat
#1 Dubský Martin 2013-01-31 17:16
Ahoj cestovatelé,
právě jsme zhltli vaše první dílko a je vidět, že oba máte plodné střívko a to nejen na věci přijaté :-) ... Užívejte a dejte zase o sobě vědět .. madu,dual,naty a viky
Citovat

Přidat komentář


Bezpečnostní kód
Obnovit