Je tu čtvrtek. Co se dá dělat. Poslední den našeho putování Izraelem. Dneska poprvé za celý týden nevstávám na budík a dokonce si přispávám o celou hodinu. Někdo může závidět vstávání v půl deváté, ale protože jsem šel spát ve čtyři ráno, není to úplně růžové probuzení. Pája mě tahá za nohu, protože je vzhůru a upravil můj noční literární výron do finální podoby a nahrál ho na web. Protože se mi nechce z vyhřáté postele, Pája spouští budící variantu č. 2 a užívá hrubé síly, takže se na chvíli strhne bitka. Vzdávám se a volím taktický ústup do koupelny. Snídaně je v našem hotelu do jedenácti, takže nás nic úplně netlačí z pokoje ven. Dnešní den se musí pořádně promyslet. Je málo času a ve městě je toho relativně hodně k vidění. Snídaňová mistnost nás překvapila, protože na jedné straně začíná barem a na druhé je uzavřena skleněnými dveřmi, za kterými je chodník podél hlavní silnice. Pokud byste šli odpoledne kolem hotelu, mohli byste si myslet, že je tu příjemná kavárnička. A možná také v sezóně je. Káva není nic moc, ale je nejlepší, jakou jsme za celý týden pili. Další dobroty můžete vidět níže. Docela jsme se dneska šetřili, abychom mohli korzovat městem a tak máme za dvacet minut po snídani.
Když právě řešíme dnešní program, volá recepční a prodlužuje nám čas kdy musíme opustit pokoj, na třetí hodinu. Připravujeme věci ke sbalení a vyrážíme do města. Venku je jasno a na internetu píšou, že je venku 17°C. Vypadá to na krásný den. Je téměř bezvětří a my procházkou dorazíme k velkému nákupnímu centru Dizzengof Centre.
Po dalších 10ti minutách procházkové chůze uslyšíme při přecházení silnice skladbu M. Jacksona. Když procházíme davem za křižovatkou, nahranou skladbu doplňuje pouliční bubeník. Naproti němu stojí chlapík jen na palcích u nohou a jednou rukou se drží za tyč. Narozdíl od budeníka, který předvádí svůj talent, tento "jogín" po chvilce vyndavá z rukávu trubku, která je přes další kusy konstrukce spojená do sedátka. A když chce od kolemjdoucích vybrat peníze, musí všechno rozebrat, vysvléknout se z toho a kouzlo tím celé potopil.. Uvědomujeme si, že zde žijí umělci všeho možného zaměření. Můžete tu potkat od malířů, herců, hudebníků, až po artisty snad cokoliv más napadne.
Diskutujíc o představení, přicházíme do části, kde až na pár obchůdků s oblečením a suvenýry je snad stovka dalších, plných potravinami. Přehršel druhů ovoce, zeleniny, koření, sladkostí, přes maso a ryby. Tento trh - Carmel market - se táhne snad 200metrů dlouhou ulicí a vybere si tu zde určitě každý. Všechno je čerstvé, nenamačkané, voňavé, a hlavně levnější než v kamenných obchodech. My zde alespoň ochutnáváme sušené kiwi a pořizujeme několik fotografií.
Pořád je na co koukat a nás mrzí, že jsme na konci. Objevujeme se na autobusovém nádraží a po pravé straně sledujeme modrou linii moře, ke které jsme se procházkou přes trh přiblížili. Čas nám ubral dalších několik minut a hodiny ukazují 13:30, když procházíme kolem ....synagogy.
Závodíme, kdo se přihlásí dříve na místech, která procházíme, v aplikaci Foursquare. Na Izraeli je mi velice sympatické, že všude, kam se hnete, je možné se připojit bezplatně na internet. Trochu zapomínáme na čas a vychutnáváme si krásný den.
Je 13:45 a už je nám jasné že až k místu, kde byla podle pověstí přikovaná Andromeda, už nestihneme dojít včas. Stáčíme tedy naše kroky do postraní ulice a míříme k poslednímu bodu našeho plánu, Clock Toweru. Není to ani Big Ben, ani Orloj, ale místní jsou na tu věž pyšní, tak se tváříme, jako, že to je teda super mít něco takového a moc nás mrzí, že my to v Praze nemáme.
Jenže jak se tak kocháme a kocháme, čas běží a nebýt ručiček na té věžičce, tak nám snad i uletí letadlo. Pája pouští navigaci a volí nejkratší cestu do hotelu. Podle navigace přijdeme na hotel za 2min. tři a ve tři máme opouštět pokoj. Přidáváme do kroku až nám tuhne úsměv. Přepočítáváme drobné a vypadá to, že na ty dva kilometry taxíkem bychom mít měli. Jenže se nám nechce platit za takový kousek cesty. Nakonec se tak dlouho rozmýšlíme, až přicházíme k hotelu s desetiminutovým předstihem. na pokoji jsme hotovi za pár minut a v recepci jsme vyřízeni za několik okamžiků. Pája jde pro auto a já čekáms kufrem před hotelem. Odmítám tři taxikáže, kteří mají za to, že když jsem s kufrem před hotelem, tak jsem divnej, jestliže nemám zájem o odvoz. Protože je při výjezdu z garáže přikázaný směr v pravo a já stojím u vchodu do hotelu, uděluje si Pája vyjímku a ten kousek (asi 50m) couvá v protisměru. Ještě skočíme do směnárny, protože vézt do Prahy Izraelskou měnu nemá smysl. Když odjíždíme od hotelu je 15:13. Navigace nám ukazuje, že na letišti budeme čtyři minuty po půl čtvrté. Auto se má vrátit do půl čtvrté, takže věříme, že nějaký čas dokážeme nahnat na dálnici. Ouha. Na semaforech svítí červená celou věčnost. Na několika křiovatkách, kam nás vede navigace se nedá odbočit vlevo. A tak zpoždění narůstá a narůstá. Při výjezdu na tah, vedoucí z Tel Avivu na letiště, jsme již na desetiminutovém zpoždění. Na dálnici je velice hustý provoz a z běžně povolených 110Km/h je světelnými cedulemi upravena rychlost na 70Km/h. Což o to, na spotřebu prima, ale na nahnání ztraceného času je to k ničemu. Nicméně, stále jedeme a to je pozitivní. Do půjčovny přijíždíme asi s 15ti minutovým zpožděním, ale chlapík který od nás vozidlo přebírá je nad věcí a shledává, že auto vracíme v pořádku. Ukazuje nám náš odvoz k terminálu, protože auta se vrací asi tři kilometry od terminálu, kde mají půjčovny společně vlastní myčku a čerpací stanici.
Už zbývá jen obligátní kontrola před vstupem do terminálu, skenování kufru, pohovor se sympatickou slečnou celnicí, odevzdání kufru u odbavení a další hovor o tom jak jsme se měli. Poslední minuty trávíme procházkou po Duty free shopech a okouněním, co se nám nelíbí a co si nekoupíme. Pak mě Pája pozve na panáka ke stánku Drambuie. Slečna zde nalévá poctivé panáčky a protože je Pája pusa prořízlá a nestydí se si říct, ptá se té hostesky: "A prosím vás, to máte jen tuhle?". Slečna vytahuje podpultovou láhev 15ti leté a opět nám dopřává. S tímhle vzorkem nejsme příliš nadšeni, což zmaří celý obcohd. Loučíme se a odcházíme. Znovu se po letišti honíme s telefony od wifi k wifi a soutěžíme o body. Vzdávám se a prohrávám poprvé za celý týden. Usazuji se u pultíku u naší odletové brány a Pája zjišťuje, že zpáteční cestu pro nás společnost El Al zařídila s nízkonákladovou leteckou společností UP. Tentokrát bráška u letušek neboduje a ty trvají na poplatku 50$ za naše přesazení do tzv. "EXIT ROW", což je místo u nouzového východu, kde je podstatně více místa pro nohy a tím pádem na 4 hodiny trvající cestě i větší pohodlí. Ani u stewardky přímo v letadle nemá úspěch, pokud není ochoten zaplatit (tady už usmlouvaných 30$). Do třetice už se o to nepokouší, ale letuška mu slibuje, že letadlo není plně obsazeno a pokud bude volno, tak nás přesadí. Nakonec na poslední volné místo v EXIT ROW usazuje nějakého mladšího a vousatějšího a kudrnatějšího Izraelce. Jenže u nás na trojsedačce sedíme jen já a Pája a proto ani moc neprotestujeme a pouze se rozsazujeme. Ideální.
Před startem dostáváme od kapitána zprávu, že jsou nějaké technické problémy někde nad Kypren snad a tudíž budeme mít cca 20min. zpoždění. Startujeme celkem z ostra a během pěti minut nalétáme nad moře. Loučíme se posledními pohledy na rozsvícený Tel Aviv a shora máme pocit, jako by se jednalo o cévní soustavu. Rozeznáváme bulváry široké vedlejší silnice i menší uličky, které odsud shora pulzují jako živé.
Za necelých 20 minut naše Izraelské dobrodružsví končí. Chtěl bych moc poděkovat Pájovi a Míše, kteří mi umožnili tuhle cestu podniknout. Děkuji i vám všem, kteří jste četli a komentovali náš men trip a těším se, že vám opět někdy přinesu nějaké zajímavé vyprávnění z další cesty.
A jako malý přídavek přidáváme pár dalších fotek do naší rubriky "CO NÁS DNES POBAVILO"
