Poslední den našeho pobytu v Jeruzalémě už jako tradičně začínáme budíkem. Jenže tentokrát parkujeme od včerejška na hotelovém parkovišti a tudíž není potřeba přeparkovávat, což nám dává 15min. spánku k dobru. Dnes nás čeká cestování k Mrtvému moři a následný přesun do Tel Avivu, kde strávíme poslední noc. Po snídani přes internet kontaktujeme Marka s Erikou, kteří včera souhlasili s naší nabídkou připojit se k nám. Domlouváme čas a místo vyzvednutí u nich na hotelu. Balíme věci, provedeme poslední kontrolu a jdeme se odhlásit. Venku je nádherně. Teplota sice nějakých 7°C, ale my víme, že u Mrtvého moře je vždy o nějakých 10 stupňů tepleji.
V deset vyzvedáváme naše společníky, necháváme si u nich kufr. Máme malé auto a s věcmi na pláž a naším kufrem bychom se všichni nevešli. Doprava je podle pražských měřítek na silnější dvojce a my se pomalu prodíráme ulicemi Jeruzalému směrem k dálnici. Protože cestu už známe, věnujeme se výkladu Markovi a Erice. Opět zastavujeme na odpočívadle u značky označující výšku hladiny moře a cvakáme spouští v poušti.
Protože máme na zadních sedadlech vděčné posluchače, vyprávíme jim naše postřehy a historky ze zdejšího pobytu. Nečetli naše psaní a tak jim to vyprávíme osobně. V družném hovoru si uvědomujeme, že se blíží pevnost Massada a opět přibržďujeme pro pár cvaknutí spouští. Mark s Erikou se jdou fotit někam za "roh" a Pája fantazíruje, jaké by to bylo, kdyby tu měl k dispozici bagr a mohl ty hromady kamení tady v poušti přehazovat ze strany na stranu. A protože nedaleko je obrovské síto jaké se u nás používá k prohazování hlíny, zkoušíme prohodit pár kamenů skrz. Uf.. byla to dřina, ale pěkně jsme s tím hnuli.
Na parkoviště k pláži přijíždíme lehce před dvanáctou a než všichni vylezeme z auta, už je u nás policista a sonduje, jestli jsme ochotni zaplatit parkovné. Ujišťujeme ho, že hned jdeme do automatu zaplatit a on hned vypisuje pokutu chudákovi, který parkuje opodál. Jako na schvál došly drobné. Naštěstí jsme zachráněni Erikou, která vybere Markovi zásoby. Platíme parking na 3hod., což je 15ILS (87Kč). Naši internacionální kamarádi jdou nakoupit plavky, protože s koupáním nepočítali ve svém plánu a my jdeme taky nakoupit. My ale vodu (5,90ILS), keksíky (14,90ILS) a zmrzlinu Magnum (2x 13ILS). Na pláži si vybíráme moc pěkné místo - protože jsme již na poprvé měli dorý výběr, zakotvujeme stejně. Po chvíli doráží i ostatní. Protože máme za sebou několik návštěv u "mrtváče" machrujeme a rozdáváme bezpečnostní pokyny co dělat a na co být opatrný. Teploměr na budce Mitche Bukanana (plavčíkova věž) ukazuje opět 22°C, což všichni shledáváme jako velice příjemné. Nikde ani mráček, na hladině ani vlnka, jen sem tam proletí v nízké výšce eskadra Izraelského letectva.
Odpočíváme, relaxujeme, opalujeme se a užíváme si výhled na protější panoramata.
Protože se nám nachýlil čas odjezdu, posbíráme co jsme si rozložili, včetně dvou sušenek, které nám ochutnali místní vrabčáci, když jsme si užívali koupání. Z nějakého nepochopitelného důvodu v Beef pointu, kde jsme si minule dávali vynikající Kebab, mají dnes jen minutky z kuchyně. Situaci zachraňuje Erika, která přivezla krabičku maličkých Croisantů plněných čokoládou a dělí se s námi dokud je o co se dělit. Abychom se alespoň trochu odvděčili, dělíme se na oplátku o banány (také mini), které jsme si ráno "utrhli od úst" na snídani. Všichni máme zahnaný hlad a rozebíráme dojmy z dněšího odpočinkového koupání. Čeká nás návrat do Jeruzalému cca 130km a dalších 50km do Tel Avivu. Nasedáme a Pája má výborný nápad. "Hele lidi, co kdybysme zajeli do Jericha? Je to minimální zajížďka a je to tam prý zajímavé." V autopůjčovně nám sice řekli, že s autem nesmíme opouštět Izraelské území, ale my byli rozhodnuti nechat auto na hranicích a zbytek se projít.
Již samotný příjezd do Jericha, které leží opět na Palestineském území (rezervaci obehnané několikametrovou zdí s ostnatým drátem) je zvláštní. Jedete 5km z hlavní silnice pustou krajinou. Poté ostře zahnete vpravo a opět dalších 5km nehostinnou pouští, kde nic není kam až dohlédnete. Když přiíždíme k bráně, ptáme se hlídkujícího palestinského policisty, jak to vidí a on jen mává rukou, ať jedeme dál. Ptáme se, jestli se brána v nějakou hodinu zavírá nebo jestli se dostaneme bez problémů ven. Mává rukou ať pokračujeme a netvoříme kolony (stojíme tam sami a nikde nevidíme jiné auto než toho dotyčného), že ven oukej. Nejsme si jistí, jestli nám rozuměl a také jestli tam chceme opravdu zastavit a jít pěšky. Jedeme tedy dál. Za bránou lemují hlavní příjezdovou cestu po obou stranách poměrně honosné vily, které však vypadají jako malé pavnosti. Každý domek je obehnán vysokou (cca 2,5m) betonovou zdí. Jsou mezi nimi poměrně velké odstupy a ve volném prostransvtí není nic. Jen suchá tráva, kameny a nepořádek. Jak se blížíme k centru města vilky mizí a přibývá nepořádku a vystupuje před oči zdejší chudoba. Prostředí na nás působí velice stísněně a začínáme mít nepříjemné pocity. Protože to byl nápad okamžiku, nepřipravili jsme se dopředu a netušili jsme jak jsou místní památky v této oblasti rozesety. Jediného původce s mapou máme v kufru auta a to znamená zastavit a vystoupit. Parkujeme v jedné z postraních uliček hned vedle hezké mešity.
Jakmile jsme z auta venku, objevují se z jednoho obchůzku dva mladíci a chtějí se družit, byť neznají ani jeden cizí jazyk. Ukazujeme jim průvodce a pantomimicky jim naznačujeme aby nám ukázali, kde stojíme kvůli orientaci. Prý nám to tu ukáží, auto tu máme nechat před obchodem a máme jít s nimi. Že je to kousek a půjdou s námi a odkud jsme.... Mrkáme na sebe a zpočátku dost nervózně jdeme za klukama. Ti mezi sebou hovoří v domorodštině, sem tam na někoho houknou, zamávají, pak dokonce zavolají mobilem. Vypadá to, jako by se všem chlubili, že si našli svoje turisty a jsou za hvězdy. Všude kolem je sousta špíny a prachu. Strašně se tu práší. Pánové chodí přes ulici křížem krážem, když jede auto, ukážou mu, že jdou s námi a dotyčný třeba i zastaví a dá nám přednost. Když dojdeme na náměstí, vysvětlí nám kluci, že je to ještě pět minut chůze a že to je super, že jsme tady.
Jenže v tom Pájovi zahýbá peristaltika břichem a nemá na vybranou. "Ptáme" se našich průvodců kde by si tu mohl člověk odskočit a pánové z toho mají velkou legraci. Nicméně nás zavedou do domu, který kromě radnice vypadá, že by mohl plnit nějaký účel. Tentokrát byl Pája zpátky opravdu rychle. Nicméně během té doby kolem zbytku naší skupinky stálo asi deset domorodců, hulákali na sebe a mocně gestikulovali, někteří si chtěli podávat ruce a jiní zase chtěli ukázat, že angličtina je něco, co viděli u sousedů v telce a mají to faaaakt zmáknuté. Oukej? Oukeeej!!! Zase polovina z nich telefonovala a druhá ukazovala kde mají svoje krámky, zajímali se odkud jsme, kam jdeme, co tam chceme a snad i kolik je hodin. Ukazovali nám jak někteří z nich zvládají na jednom (asi společném) starém horském kole jízdu po zadním. Já měl v jednu chvíli úplně představu, jak se tihle "milí" palestinci s námi kamarádí a vedou dál a dál od auta a jejich zručnější kamarádi instalují do našeho auta nějaký "tuning" na dálkové ovládání. No nebylo mi dobře. Zato Pájovi se znatelně ulevilo, když se vracel s tak blaženým úsměvem.
Pánové nás provedli náměstím a vyvedli opravdu 5min. chůze od centra, kde to vypadalo, jako za městem, až na to, že tu z ničeno nic stála budova, která nesla nápis v azbuce "z Ruska až po Palestinu" budova byla na místní poměry jako z jiného světa. Honosná, s krásnou, zavlažovanou a pěstěnou zahradou. Přicházíme na nenápadnou křižovatku a kluci nám něco důležitého sdělují. No jo, kdybysme se líp učili, mohli jsme jim rozumnět říkáme si alespoň něco vtipného, protože nám moc do smíchu není. Podle průvodce ale zjišťujeme, že se jedná o strom starý asi plus mínus 2000let. (takže Ježíšovi by bylo 47 - kdyby se toho dožil - když tenhle strom někdo zasadil) Prima. Nic moc nám ten strom neříká. Není ani hezký, ani nemá někde poblíž tabuli, kde bychom si o něm mohli něco přečíst. Jediné informace dostáváme z knižního průvodce, kde se píše něco o Zachariášovi. Nicméně něž stačíme pořídit nějaký obrázek, Vystřídají se na té křižovatce 2 autobusy turistů. U chodníku v křižovatce zastaví autobus, vyběhne dav s foťáky a během deseti minut jsou všichni zpátky v autobusu a ten odjíždí.
Jakmile se objevil první autobus, z ničeho nic, kde se vzali, tu se vzali, objevily se tu prodejci šátků, cigaret a sladkostí. Když se nám je podaří všechny naštvat tím, že si od nich nic nekoupíme a pomalu odchází mumlajíc si něco pod vousy a mávajíc u toho rukama, objevuje se tady místní průvodce a nabízí nám své služby. Nabízí nám, že nás provede na všechny místní památky a všechno nám ukáže a že je to grátis. Že mu dáme, co uznáme za vhodné a nebo taky nic. To nic mu z pusy fakt leze hodně divně. Chvíli s ním Pája smlouvá a vyzvídá co a jak. Rozhodujeme se mezi možností vrátit se pro auto a projet si památky sami nebo jít s neznámým palestincem NĚKAM. Naštěstí je Pája velice duchapřítomný a vymlouvá se na hodiny. Máme před sebou ještě dlouhou cestu a už se stmívá. Musíme jet. Chlapík ještě chvíli přemlouvá, ale pak to vzdává a spěšně odjíždí pryč. A jéje. Maluju si černý scénář. A jede jim k našemu autu říct, že mají deset minut, než se vrátíme a měli by si pospíšit. Zpátky docela místní ženeme před sebou a snažíme se působit sebejistě a klidně. Ukazují nám, kde tu mají autoškolu (co je tam učí, to fakt netuším, většina se za celý život nepodívá za zeď a v Jerichu je jeden kruhový objezd a ani jeden semafor ani dopravní značka) Do každého krámku, který míjíme hulákají a představují nás asi svým bratrancům nebo kamarádům. Většina z nich se chce vyfotit s Erikou, která asi dvakrát souhlasila a poté už jen kroutila hlavou, že to radši ne. Protože žádný z místních nepřevišoval ani mě ani Páju, drželi si všichni docela odstup, což bylo zase pozitivní. Vrátili jsme se k autu, které parkovalo před holičstvím. Ještě se musíme pozdravit s holičem (asi majitel), který tedy má tušáka kde je Česká republika a hovoří celkem obstojně i anglicky. Že by kouzlo HBO? Nicméně přes veškerou zdvořilost a úsměvy se pře odemčením vozu skláním abych si zavázal tkaničku a přitom se podíval jak to vypadá pod autem a kontroluji a jak je zavřená kapota naší Toyotky. Jediná škola, kterou jsme na Palestinském území viděli byla Palestinská technická škola. Máváme a pomalu a klidně se vracíme na hlavní silnici vedoucí z města Jericha. Po projetí mohutnou bránou se nám všem uleví a je nám zase do vtipkování.
V Jeruzalému vysadíme Marka s Erikou a vyzvedáváme si náš kufr. Naši parťáci v dobrém i zlém nám štědře přispívají na benzín a vzájemně a upřímně zveme navzájem na návštěvu. Čeká nás nějakých 60km a palubní počítač ukazuje dojezd nějakých 40km. zastavujeme tedy po 20ti kilometrech na benzínové stanici a taknkujeme 32,63litrů za 246ILS. Do Tel Avivu nám to uteče jako nic a kdybychom v Tel Avivu neminuli jednu odbočku, ušetřili bychom si asi 15min. cesty.
Do hotelu Mercure přijíždíme v půl deváté večer. Na recepci je milá paní, ale trochu jí to trvá. Díku Pájově Platinum statusu v této síti holetů dostáváme voucher na welcome drink na bar. Vyložíme věci na pokoji a Pája připraví složitým postupem dvě maxi kávy.
Bar otevřen jen do 22:45. Je tedy na čase vybrat si voucher a vyměnit ho za nějakou dobrotu. Zatímco já rozmýšlím nat dnešním článkem, Pája provádí check in do letadla a popíjíme Whiskey and Cola. Poté se jde přeparkovat auto z parkování před hotelem do podzemních garáží. Zdá se vám, že jsme otočili pití s parkováním? Neotočili, jen si Pája udělil malou vyjímku. Bylo to přecejen asi 20m po silnici a pak do garáží.
Já chtěl ještě dnes k moři, protože není podle mě moc věcí hezčích, než večer v tichu na pláži poslouchat šumění vln, tříštících se o břeh pláže. Jenže nejsme v Jeruzalému! Tady to žije! Podél moře jsou krásné moderní stavby, všude je čisto a spousta obchůdků, které jsou otevřeny pozdě do noci. Odevšud se ozývá hudba a i když není sezóna, je otevřeno i mnoho nočních klubů.
Máme ještě zítřejší dopoledne, abychom se v Tel Avivu porozdhlédli a něco hezkého vám o něm pověděli. I dnes jsme si pro vás dovolili vyfotit pár názvů, které nás velice zaujali. Jen jsme nestihli vyfotit název jednoho zlatnictví. Visel na něm nápis "Jacoub hroub jewelery" - asi cennosti z nějakého hrobu, možná Jakubova. :)
