25.2.2013 - Big Island: Waipio Valley, Saddle Road a Manua Kea - aneb náš nový výškový rekord!


Hodnocení uživatelů:  / 2
NejhoršíNejlepší 
Napsal Míša Dittrichová

Ráno začíná opět snídaní, u které se seznamujeme s cestovatelskou trojicí z Ukrajiny, nyní žijící v Kanadě. Vyměňujeme si zážitky z navštívených míst a na jejich doporučení se rozhodneme zastavit se po cestě ve Waipio Valley. Hlavním cílem ovšem dnes bude opět Mauna Kea, ale tentokrát za bílého dne a pokud možno, až úplně na vrchol.

Sbalíme se, sedáme do auta a zhruba za půl hodiny přijíždíme k vyhlídce Waipio, odkud se nám nabízí nádherný pohled dolů do údolí s černou pláží. Dá se samozřejmě sjet až dolů, ale oficiálně tam smí jen 4x4 vozidla, my máme pouze AWD. Cesta dolů je opravdu příšerný rozbitý krpál, pěšky ani omylem a Fordem by to byl dost risk, tak se spokojíme s pohledem seshora a pár fotografiemi a vyrážíme dál.

Projíždíme městem Waimea, kde nakoupíme nějaké jídlo na cestu, mimojiné vynikající lososový Cream Cheese v našem odzkoušeném Foodlandu. Po pár mílích cesty na kvalitní dálnici uhýbáme opět na Saddle Road, tentokrát z druhé strany, než jsme jeli včera. První úsek je dost ošklivý, co se kvality asfaltu týče, ale po chvíli se to zlepší. Taktéž oblačnost se ztrácí a nám se tak nabízí naprosto úžasné výhledy včetně obou velkých hor. Jak se vzdalujeme od pobřeží, tropická vegetace ustupuje a krajina se mění téměř v poušť. Kde jinde můžete stát vedle kaktusu a koukat přitom na zasněžené vrcholky hor? Kromě Havaje takových míst asi moc není :)

Po asi čtyřiceti mílích přijíždíme k odbočce na Mauna Kea. Opět vyjedeme nahoru k návštěvnickému centru do výšky 2800 metrů nad mořem, kde jsme včera pozorovali hvězdy. Dnes pro nás bude ale jen mezistanicí při cestě na úplný vrchol. Vzhledem k obrovskému převýšení - z nulové nadmořské výšky až na vrchol ve výšce 4200 metrů - doporučují na úrovni návštěvnického centra strávit alespoň půl hodiny na aklimatizaci a předejít tak výškové nemoci. Pauzu využijeme k převlečení do teplejšího oblečení, důkladnému namazání opalovacím krémem (SPF 30) a samozřejmě ke sváče. Cesta dál nahoru není žádná legrace, jde o velmi strmou úzkou silnici přístupnou jen AWD nebo 4WD vozidlům. Navíc jsou zde rizika jako jinde v horách, především možnost náhlé změny počasí.

Tak a je to tady, vyrážíme na osmimílovou cestu do výšky, ve které ještě ani jeden z nás nebyl. Mračna jsou hluboko pod námi, slunce nám tedy svítí na cestu, takže krásně vidíme horská údolí se zasněženými vrcholky hor. Nahoru to jde velmi pomalu, cesta je samý hrb a hned za rádoby krajnicí nezpevněné štěrkové cesty začíná strmý svah až do nedohledna. Obdivuju Páju, jak bravurně vede v těchto podmínkách Forda nahoru. Zážitek z téhle cesty nejde moc popsat, to se prostě musí zažít :)

V polovině cesty, tedy po čtyřech mílích, neupravená štěrková cesta končí a začíná krásná asfaltová. Teď už to jde nahoru mnohem snadněji, byť je stoupání stále příkřejší. Jedeme už mezi sněhem a připadáme si jako v jiném světě. A konečně je to tu, vyjedeme k nejvyššímu místu, to výšky 4.200 metrů nad mořem. Pro nás oba je to rekord, takhle vysoko jsme ještě ani jeden nebyl. Je tu sice jen 0,5°C, ale velmi ostré sluníčko pere jako blázen a pocitově je tu mnohem tepleji, než o kilometr a půl níže u návštěvnického centra. Dýchá se nám tu docela dobře, ikdyž je tu vzduch o 40% řidčí, mně se jen chvíli houpe země pod nohama, ale po pár minutách aklimatizace se to srovná. Jsme nahoře, neskutečné, moc si užíváme úplně jiné výhledy, než jaké známe z Alp nebo jiných hor. Byť jsme odlétali ze zasněžené Prahy, sníh na tropickém ostrově uprostřed Tichého oceánu je prostě něco jiného a máme z něj radost, jako bychom ho snad viděli poprvé :)

Sníh tu bývá poměrně běžně v lednu a únoru, jak se dozvídáme od místního snowboardisty, před týdnem tu dokonce byla sněhová bouře. Ano, tady se jezdí na snowboardu, případně na lyžích, ale většina místních si sem jednoduše vezme surfové prkno z pláže nebo bodyboard a sjíždějí kopečky na nich. Tedy rozumějte, žádné oficiální lyžařské středisko tu není, žádné sjezdovky, žádné vleky, prostě kdo chce jet na prkně dolů, musí si to nejdřív vyšlápnout nahoru, případně najít takové místo, kde se dá nahoru odvést autem. Oblíbenou tradicí místních je naházení co nejvíce sněhu na auta, kdo má pickup s korbou, naloží s pomocí lopaty plnou korbu sněhu. V průvodci se dozvídáme, že sníh vozí na pláž a tam z něj postaví sněhuláka :)

Sluníčko je opravdu velmi ostré a únavné, strávíme na vrcholku něco přes půl hodinky a vydáváme se zpět dolů. Navíc počasí se začíná rychle kazit, tak je nejvyšší čas zmizet. Oblačnost se zvedla až sem nahoru, kus cesty zpět proto jedeme v bílé mlze a v dešti. V nižších polohách potkáváme každou chvíli duhu, jednu z nich dokonce projedeme. Plni zážitků z cesty i pobytu na vrcholu dorazíme zpět do "základního tábora" v návštěvnickém centru. Uděláme si opět pauzu, dáme si teplé nudle a poté se vydáme domů. Je šest hodin odpoledne, když dojedeme na penzion, dnes jsme zážitky doslova přeplněni, tak zbytek večera jen tak prorelaxujem ve společnosti zasloužené Havany s colou ...

 

Komentáře  

#4 Petr 2013-03-11 09:58
Tohle jste videli?
http://www.astro.cz/apod/ap130310.html
Citovat
#3 čiko 2013-02-27 17:24
Koukám Pájo, že máš natrénováno z pražských silnic. Takže nějáká okreska na Havajii tě nerozhází. Jinak komentáře i fota jsou super :-)
Citovat
#2 ***Happy*** 2013-02-27 08:00
Cesta musela být opravdu strašidelná, když si ani ostřílený offrouďák Pája netroufl. :-* Ta cesta na vrchol vypadá báječně, těším se na další fotky. Lyžovačka na Hawaii musí být taky pěkná atrakce. Super... Jako bych tam byl s váma.
Citovat
#1 Stastna 2013-02-26 10:34
Počkejte na mě,letím za vámi :lol:
Citovat

Přidat komentář


Bezpečnostní kód
Obnovit