Hawaii - banner

Navzdory časovému posunu prospíme v Soulu poctivě celou noc a budíme se kolem sedmé ráno. Náš malinký pokojíček je vybaven rychlovarnou konvicí, vaříme si tedy kávu do miniaturních hrníčků a zakousneme minibrownies, které jsme dostali včera v letadle. Sbalíme věci a vyjdeme do chladného, mrazivého dne. Náměstí u stanice Sinchon působí za světla docela jinak, včera tu svítily megawatty z billboardů, všude to hýřilo veselými barvami, zatímco dnes dopoledne je to obyčejné šedé náměstí, trochu utopené ve smogu. Zkušeně kupujeme lístek (3,900 wonů), sedáme na metro a následně na metrovlak směrem letiště a místy, kde trať metrovlaku vede po povrchu, pozorujeme město. Respektive to, co je z města vidět, protože všude okolo se válí hustý smog, zbarvený dopoledním sluncem do šedožluta, zkrátka nic moc podívaná. A když se na jedné venkovní stanici otevřou dveře, tak si k té šedožluté mlze můžeme i "přivonět" a není to nic hezkého.

Po hodině cesty dojedeme do podzemí letištního terminálu, vyjedeme nahoru, projdem kontrolou, za zbylé wony koupíme dárek pro jednu malou kamarádku a už si to míříme do business salonku. Do odletu letadla máme asi tři hodinky, to je tak akorát k dopsání článků a především k pořádné snídani a svačině. Zběžnou kontrolou v mobilní aplikaci CheckMyTrip ovšem zjišťujeme nemilou zprávu - poletíme opět Boeingem 747, namísto původně avizovaného Airbusu A380, který měl být zlatým hřebem naší cesty a kvůli kterému jsme na poslední chvíli před odletem měnili letenky. Původně už jsme totiž měli letět o pár dní dříve a ze Soulu přímo do Prahy, ale protože se později uvolnila místa v business třídě v letu přes Frankfurt, vybrali jsme si pozdější (a dražší) let přes Frankfurt právě kvůli tomu, že tuto trasu létá tento moderní stroj. A zřejmě už jindy jen tak nebudeme mít možnost letět v business třídě, což v případě A380 znamená horní palubu, vybavenou například barem, odpočinkovou zónou apod. Naše zklamání je tedy obrovské, respektive pořád doufáme, že to je jen chyba v CheckMyTrip, ale tato naděje se definitivně rozpadá u gatu, kde už také visí informace o změně letadla, prý kvůli údržbě.

Neradi, zklamáni a vysloveně smutní nastupujeme do staršího Boeingu 747, byť tentokrát přímo na horní palubu. Abychom si trochu zvedli náladu, objednáme si hned po usazení alespoň šampaňské (šampaňské, nikoli sekt) a připijeme si na tenhle let. A když nám přinesou jídelní lístek s nabídkou na oběd, vše už je zase v normálu a užíváme si perfektní servis business třídy podle Korean Air. Tentokrát zvládneme všechny chody oběda, respektive Pája nemusí sýry a já zase oželím dezert. Chuťově dokonalá jídla ještě doplňujeme 18ti letou Chivas Regal (Pája) a vynikajícím německým ryzlinkem (Míša).

Tentokrát poletíme asi 11 hodin a každá z nich se neskutečně vleče. Spát se nám moc nechce, tak dáváme jeden film za druhým a jen občas podřimujeme. Navíc nad Ruskem s námi hází slušné turbulence. Když přiletíme nad Evropu, začíná se servírovat večeře a kapitán už předběžně oznamuje, že ve Frankfurtu je sněhová kalamita a zřejmě se čas přistání o něco posune.

Pochutnáme si na všech chodech večeře a už přilétáme nad Německo. Ve Frankfurtu asi nestíhají odklízet sníh, protože nás nechají udělat ve vzduchu ještě 5 koleček, než můžeme konečně přistát ve sněhové vánici s hodinovým zpožděním.

Konečně jsme na zasněžené zemi, teď honem z letadla, protože let do Prahy s ČSA nám letí za hodinu ... Ale ouha, dveře letadla asi zamrzly, nejdou otevřít ... Letištní personál se s nimi pere asi 15 minut, poté to vzdávají, přesunují tubus s prstem k jinému východu a konečně můžeme ven. Za východem stojí několik letušek, které nabízí rychlou navigaci pro přestup, tak se u nich zajímáme, ze kterého gatu odlétá letadlo do Prahy a dozvídáme se, že let v 19:10 do Prahy byl zrušen, více informací u přepážky D808. No to je tedy pěkně nepříjemné překvapení.

Jdeme do odbavovací haly dojít si k přepážce D808 pro další instrukce a jak míjíme karusel se zavazadly, všimneme si překvapivě našich dvou kufrů, které původně měly letět až do Prahy. Popadneme je tedy a projdem až do haly, kde nás vítá zavřená přepážka D808 a nápisy Zrušeno asi u poloviny letů na tabuli s odlety. Žádná další informace, žádná otevřená přepážka ČSA nebo Skyteamu nikde v hale. Voláme tedy na českou infolinku ČSA do Prahy, kde nás přebookují na zítřejší let v 9:10 a co se týče ubytování, to prý máme dostat od Frankfurtského letiště ... Pája jde tedy vystát frontu na infostánek frankfurtského letiště, zatímco já hlídám kufry a zjišťuju informace od cestujících se stejným osudem. Bohužel se Pája vrací s nepořízenou, prý už nemají žádné ubytovací kapacity ani pro cestující business třídy ... Takže znovu telefonát do Prahy, kde nám poradí, ať si ubytování najdem sami a v Praze nám ho proplatí ... ovšem na infostánku měli pravdu, do Frankfurtu už se asi nevejdou žádní turisté, booking.com nabízí nejlevnější hotel za šílenou cenu 9.000 Kč na noc, takže ještě jeden telefonát do Prahy, abychom si potrvdili, že nám proplatí i tuhle cenu, na lince však už je jiný operátor a ten neví nic a nemá se koho zeptat a dál se s ním hádat za roamingové ceny nemá smysl. Taková cena za pár hodin spánku se nám nechce riskovat, tak ještě chvíli koketujem s myšlenkou nasednout za cenu 999 Kč na bus Student agency, stačí ale jediný pohled na zpravodajský server se záběry z totálně ucpaných zasněžených německých dálnic a máme rozhodnuto. Prostě počkáme na letišti do rána a budem doufat. Jdeme znovu na infostánek alespoň pro vouchery na občerstvení, dostáváme na osobu 10 euro, tedy pardon pro business třídu nakonec 15 euro na osobu. Je devět večer, když se rezignovaně přesouváme k mekáči, nakoupíme jídlo a pití za první voucher a přemýšlíme, co dál. Spát se nám ani nechce, tak prostě vybalíme notebook, koupíme si za 4,95 euro připojení k internetu na 24 hodin a naše první noc strávená na letišti začíná ...