20.2.2012 - Sharjah - Dubaj - Praha


Hodnocení uživatelů:  / 1
NejhoršíNejlepší 

A je to tady, dovolená končí. Je pondělí nechutných pět ráno, budí nás hotelový telefon a pro jistotu několik budíků a my musíme vstát, abychom se sbalili a vyrazili na letiště. Dle instrukcí v hotelu jsme si objednali snídani do postele, ať máme aspoň o něco příjemnější start do dne. První zádrhel nastal právě se snídaní – večer nikdo nevyzvedl naši objednávku, tak sníme aspoň pár sušenek a uvaříme si kávu. Máme to naplánované takto – do šesti opustit hotel, do sedmi být na letišti (máme 30 minut rezervu proti běžné cestě), do osmi mít vyřízenou autopůjčovnu, do devíti být odbaveni a v deset sedět v letadle. Před šestou jdeme sdrbnout recepčního za tu snídani a provést checkout. A tam začínáme nabírat první minuty zpoždění – tisk faktury trvá neuvěřitelně dlouho, pak recepční nemůže najít razítko.

Po šesté sedáme do auta a vyrážíme na letiště Dubaj (DXB). Provoz houstne, ale jsme v klidu, máme rezervy. Za chvíli se provoz na dálnici úplně zastaví a naše časová rezerva minutu po minutě mizí, aniž bychom ujeli jediný metr. Hned jak se připlížíme k exitu, Pája sjede z dálnice, kopíruje podle navigace její směr v postranních uličkách a po pár kilometrech se na ní chce znovu napojit. Jenže na dálnici je zřejmě závažnější problém, protože veškeré nájezdy na dálnici už jsou rovnou zavřené a hlídané policií. Blíží se sedmá hodina ranní, touhle dobou už jsme chtěli hledat na letišti pobočku autopůjčovny a přitom stále trčíme v Sharjah. Provoz je hustý opravdu všude, jednak je špička, druhak se každý snaží najít alternativní trasu k zavřené dálnici. Děláme to samé, Pája najde trasu k letišti naprosto zadem mimo hlavní tahy do centra Dubaje. Je to asi 15 kilometrů, nejdřív to vypadá dobře, cesta celkem jede … až se dostaneme do průmyslové zóny, kde se provoz opět téměř zastaví. Je půl osmé, k letišti nám chybí nějakých 7 kilometrů, provoz téměř stojí a už ani nemáme jinou možnost objížďky. Skoro hodinu se doslova po metrech posouváme k semaforu, vzájemně se uklidňujeme, že se to určitě každou chvíli musí rozjet, ale oba v duchu už začínáme řešit, kolik bude stát přebookování letenky na zítřek a zda bude volno … Když už skoro šahám po telefonu, abych zavolala do Emirates, dojedeme konečně k semaforu, za kterým to jako zázrakem opravdu jede! Nevím, jak Pája zařídil tohle, ale zbylé kilometry ujedeme v pár minutách a na terminál 3 přijíždíme kolem půl deváté. V autopůjčovně jsou naštěstí obě přepážky volné, tak Pája vyřídí vrácení Jaríska a platbu za mýtné během chvíle. Pak rychle na odbavení, naštěstí tu taky skoro nikdo není. Dostáváme palubní letenky, odevzdáme zavazadla, jdeme na pasovou a security kontrolu a dokonce ještě máme čas nakoupit ve zdejším Duty Free. Do Boeingu 777 společnosti Emirates usedáme před desátou a už se jen smějeme tomu, že ještě před hodinou a půl jsme trčeli bledí nervozitou v beznadějné zácpě kdesi na hranici Sharjah a Dubaje.

Odlétáme s pár minutami zpoždění, hned vedle nás se na runway přesouvá nový Airbus 380, tak si tenhle obří letoun prohlížíme detailně ze všech stran a přemýšlíme, kdy a kam s ním asi poletíme J Za ty stresy z rána si zasloužíme panáka, Pája si během celé cesty nechává nosit whisky s colou a já se dobrovolně hlásím k řízení v Praze, tak si dám jen jeden gintonik. Obě jídla nabízená v menu vypadají lákavě, objednáme si každý jiné, abychom mohli ochutnat obě. Kuře na kari i hovězí je vynikající. A stejně jako při předchozím letu dostáváme lahodný moučník a krabičku sušenek ke sváče.

Letíme malinko jinou trasou než při opačné cestě, tenhle pilot se zřejmě bojí vody, neboť místo nad Zálivem letíme na Iránem, i Černé moře oblétáváme nad pevninou. Celou cestu nad asijskou částí nás provází turbulence, letušky musí trochu usměrnit pár pasažérů, kteří nesedí připoutaní, jinak ale let probíhá v pohodě. Nad Moravou už klesáme trochu níž a nabídne se nám krásný pohled na zasněženou krajinu. Tedy na pohled je to hezké, ale představa, že budeme muset zase do sněhu a nízkých teplot nás upřímně děsí. Ale už se nám to blíží, Praha je nadohled. Jsme tu včas, dosedáme na runway. Pak ještě musíme poměrně dlouho čekat na kufry, vyjedou mezi posledními. Brácha Petr už na nás čeká před letištěm, ale u celní přepážky si nás ještě vyhmátnou k namátkové kontrole. Zase štěstí - zrovna tu jeden z pasažérů začne tropit scénu, tak nás nechají jít a věnují se jemu. Vytáhneme bundy a šály a jdeme ven – ikdyž se pražáci po minus dvacítkách radují z dnešních plus pěti stupňů, nám je zima. Tak honem do auta, odvést Petra domů, převzít vykrmené a spokojené morče a hurá domů. A první dvě věci, co děláme po příjezdu? Přidáme na termostatu teplotu a uděláme si k večeři vepřové steaky :)

Komentáře  

#1 ***Happy*** 2013-01-31 21:41
Tak koněčně něco pořádně napínavého.
Citovat

Přidat komentář


Bezpečnostní kód
Obnovit