Dovolená, dovolená, dovolená... Termín mám již měsíc, ale plán žádný. Je úterý a od pondělka mám volno. Co s tím? Na last minute nemám, auto nemám, k moři chci. Otevírám internet a brouzdám po webu, co by se dalo podniknout. Nemám rád Chorvatsko, ale je nejblíže. Co tam? 14 dní se válet po kamenech a při vstupu do moře se bát jestli šlápnu na ježka nebo se naložit do alkoholu a spálit se na sluníčku jako černoch? :) Dilema… A ejhle. Co tak spojit příjemné s užitečným? Miluji vodu a potápění. Klikám na první odkaz, který na mě vyskočil, a dostávám informaci, že na ostrově Murter pořádají na české základně potápěčské kurzy. 14 dní za celkem slušné peníze a zvládl bych začátečnický i pokročilejší kurz. Okamžitě jsem věděl, že tohle bude ono. A jak se tam dostat? :) Řešení bylo parádní. Na motorce, jak jinak! Jenže jet sám by byla trochu nuda, tudíž jsem se rozhodl trošku pozlobit Páju a přemluvit ho k tomuhle výletu. Cukal se, vymlouval, ale chuť udělat si "papíry" a smět se potápět nejen "na zkoušku" byla silnější. Souhlasil a aby bylo ještě veseleji, přizval na tuhle cestu svou novou přítelkyni Míšu. Míša je docela dobrodruh, jelikož takhle daleko na moto ještě necestovala a ihned souhlasila. Vše jsem domluvil po telefonu a nástup byl ujednán na neděli. V sobotu jsme zabalili vše potřebné do kufrů, já ještě napakoval tankvak a po poledni jsme zalehli k finálnímu odpočinku před odjezdem.
Je půl jedenácté v noci, sobota a já mám motorku naloženou, natankovanou a před domem připravenou k odjezdu. Čekám, až dorazí Pája s Míšou, kterou jsem měl možnost poznat na odpolední kávě v pátek po práci :) Je teplo, nějakých 18°C. Přijíždějí asi o pět minut později, přivítáme se, prohlédneme ještě naposledy motorky a zda všechno drží jak má. Nasedáme a ve 22:40 startujeme před domem kousek od O2 Areny.
Přes prázdnou noční Prahu projíždíme na dálnici na Brno celkem předpisově. Vypadá to, že pojedu první. Jenže po pár kilometrech na dálnici je víc než jasné, že Pája moje tempo není schopen snášet déle jak nějakých 15 - 20 minut. Tvrdí, že 130km/h není cestovní rychlost a "takhle" se nikam nedostaneme. U Benešova mě předjíždí a než se rozkoukáme, je půlnoc. Kdo by si tipoval, že máme Brno v dohledu, ten se sakra mýlí. Úderem půlnoci mizíme za cedulí BRNO a přibližujeme se celkem svižně ke hranicím s Rakouskem. Již na dálnici se ochladilo. Jedeme teď v nějakých 9ti stupních a občas teplota spadne až k 5st.C. Asi kolem Břeclavi zastavujem, značně prochladlí, k tankování a protáhnutí nohou. Coby dup jsme na hranicích s Rakouskem. Musíme dolů, nakoupit dálniční známky pro Rakousko. Kupodivu se zde prodávají i známky do Slovinska. Nakoupíme, zaplatíme, nalepíme a šup na motorky. Koukám se na přístrojovku a tam pozoruji čas 00:45. Nevěřím moc vlastním očím, protože před námi jsou vidět světla Vídně. Co světla... Jsme ve Vídni. Pája ani na chvilku nesundá ruku z plynu a tak téměř 160kou prolétáme obchvatem a jen sem tam se objeví záblesk, který bych identifikoval jako radarový. No co, je pozdě... uvidíme, co se stane. Hodiny ukazují pár minut po jedné, když "vylétáme" z Vídně. Na Pájově jízdě se začíná projevovat únava... Sem tam si to dá přes dva pruhy, občas nějak podezřele ubere, zakymácí se... Takže ho dojíždím a kýváme, že zastavíme u nejbližší pumpy. Bylo to potřeba. Jsme zmrzlí a chce si to dát kafe. Míša s Pájou teplou kávu, já RedBulla. Zakousneme něco dobrého, co připravila Míša s sebou, projdeme se, protáhneme a znovu mačkáme startery a turistům na benzince ukazujeme zadní světla.
Jet první je únavné, předjíždím proto Páju, abych mu alespoň na chvíli ulevil. Nejde to, nemůžu jet první. Jak je naložen, tak svítí jak kamion. Oslňuje a já nic nevidím ani dopředu ani dozadu. Takže zase ďábelská jízda, kdy se celým Rakouskem řítíme jako bez brzd, 160km/h. Na hranicích nemáme žádný problém, ještě jednou tankujeme a protahujeme se. Jsme spokojeni, cesta hezky ubíhá, únava z nás celkem opadla, smysly se zbystřily a motorky pracují na výbornou. Nálada je příjemná a zatím jsme v časovém předstihu...
Rozednívá se. Tenhle čas je poněkud zrádný, jelikož příjemné vycházející slunce vydává zvláštní barvu, která je uklidňující. V šest hodin stavíme na odpočívadle. Musíme se narovnat, protřít oči a něco zakousnout. Navíc jsme slíbili, že dáme vědět, až se budeme blížit na místo. Telefonuji a oznamuji, že kolem deváté bychom měli být na ostrově Murter nastoupeni k rannímu hlášení. :)
Je světlo, otepluje se, jasno a vypadá to na krásný a konečně teplý den. Vyjíždím z odpočívadla první. Do cíle zbývá cca 300km a my se přibližujeme k městu Karlovac. Provoz houstne, takže již nejde jet svým tempem. Pokračujeme volnějším tempem a provoz nám nedovoluje jet výrazně rychleji. Jedu první a kochám se krásným ránem. Chyba. Jedu zhruba jako 5. vozidlo, ale vidím jen tři před sebou. Najednou se rozsvítí brzdová světla všech přede mnou. Pouštím plyn. Motorka rychle ztrácí rychlost, ale v následujícím zlomku vteřiny cítím, že jsem stále moc rychlý. První řidič v levém pruhu patrně usnul a po probuzení z mikrospánku se zapřel o brzdu. Další auto skončilo v něm a ostatní dělají, co můžou, aby se nenaskládali do sebe. Beru ostře za přední brzdu, přední kolo okamžitě vyfoukne obláček spálené gumy a stroj pokračuje v mírném sklonu pod nárazník zoufale brzdícího řidiče přede mnou. Moje kochání se mi nevyplácí. Nevím, zda v levém pruhu něco nejede, a tak se neodvažuji přejet dělicí čáru. V posledním okamžiku, kdy již není co ztratit, se rozhodnu, že se pokusím alespoň vyhnout, abych se vešel do stejného pruhu. V setinách vteřiny se mi před očima rozehrávají různé scénáře, jak tohle může skončit a okamžitě reaguji. Přidávám plyn, stáčím motorku doprava k dělicí čáře. Míjím nárazník. Dobře to dopadne. Smůla. Chyběly centimetry. Levým kufrem rozbíjím pravou zadní lampu Škody Octavia s německou SPZ.
Motorka se mi "trhá" pod rukama a strhává mě doleva zpátky na zadní blatník. Cítím náraz do ruky, pak bolest v levé noze. Znovu jako když motorku něco "nakopne" a já sevřu kolena k sobě. Nesmím spadnout, nesmím spadnout, motorka nesmí lehnout. Myšlenky mi létají v hlavě jako netopýři a snažím vybírat ty nejrychlejší. Motorka se kymácí ze strany na stranu. Připadám si jako na atrakci v zábavním parku. Ohlédnu se. V pruhu za mnou je volno. Přejedu do odstavného pruhu, zastavuji, vypínám motor a je mi špatně. Točí se mi hlava a cítím bolest v levé ruce. Podívám se a vidím roztrhanou rukavici, utržené kevlarové části a krev, deroucí se ven. Strhávám rukavici z ruky a ihned je vidět, že něco není úplně v pořádku. Hodně krve. Je mi špatně. Točí se mi hlava. Lékárničku!! To už dojel i Pája s Míšou, všichni zírají, jako kdyby viděli ducha, prý to zezadu vypadalo, že jsem se rozprskl jako pomeranč. Lékárničku! Znovu opakuji a myslím, že již vztekle a dosti hlasitě. Donesou mi lékárničku, vyndáme něco sterilního, nějakou desinfekci. Prsty očistit, sterilní čtverec, dva prsty jako dlahu k tomu a obvázat. Celé ošetření mohlo trvat tak tři minuty. Zdálo se to neskutečně dlouho. Pít, spát... Nějak na mě doléhá šok, stres, adrenalin, únava... Dostávám láhev s vodou a cigaretu. Nejsem schopen minimálně deset minut komunikovat. Znovu a znovu si přehrávám ten okamžik, kdy se to celé pos... Co jsem udělal? A proč? Mohl jsem reagovat jinak?
V Octávii, kterou jsem "ťukl", jede partička mladých Němců na prázdniny. Jsou to celkem v pohodě lidi, volají policii a zároveň pro jistotu i sanitku. Jeden celkem zvládá angličtinu. Naštěstí mě vysvobozuje Míša, která nemá s německým jazykem velké problémy a zajišťuje kopie dokladů, dohaduje se s řidičem na dalším postupu. Potom s Pájou posbírají pár mých věcí, které se daly najít v okolí dálnice. Nikdo z řidičů nezastavil. Přes moje věci, rozsypané přes více než dva pruhy, se jezdilo vesele dál. Kufr, uražený z motorky, přistál až za svodidly.
Přijela policie a záchranka. Když jsem jim řekl, že motorku na dálnici nenechám samotnou, tak záchranka odjela s přáním hodně štěstí. Jakmile policie zvládne nejnutnější formality nutné k papírování, nasedáme znovu na motorky a za doprovodu policie sjíždíme z dálnice k mýtné bráně u městečka Karlovac. Ruku mám modrou, bolí mě, ale adrenalin ještě zabírá, takže mumlajíc si sprostá slovíčka dojíždíme k mýtu. Nechávám motorku u mýtné brány, Míša ještě něco řeší s němčourama, já sedám do policejního auta a Pája jako doprovod na moto za námi. V nemocnici vyšetření, rentgen, ošetření a ven. Počkal jsem, až přijede policie, která mezitím propustila Němce na zbytek cesty, ti mě odvezli na stanici, kde jsem musel podepsat protokoly, provést dechovou zkoušku a zaplatit pokutu. Krásný den, 30°C na sluníčku, jasno a dusno. Policie mě odváží zpět k mýtné bráně. Dojíždí i Pája. Míša chudinka celá vařená odpočívá vedle mojí Futurky. Loučíme se s policistou a zjišťujeme, že je něco kolem druhé hodiny. Celá tahle anabáze trvala kolem šesti hodin. :( Koho by to zajímalo, tak jsem si řidítkem rozdrtil prostřední článek na malíčku levé ruky a napraskl kloub. V nemocnici mi píchli tetanovku a něco na bolest. Nedostal jsem sádru, protože rána na prstu byla poměrně hluboká, ale jen dlahu. Bylo potřeba vyvážit motorku a nechtělo se mi nechat všechny věci jen tak na dálnici, tak co se našlo se poskládalo do rozbitého kufru. Spoustou obvazů se kufr svázal a za různé části motorky se přichytil zpátky, téměř na původní místo. Míša ještě obětovala svůj kožený pásek, který jsme rovněž využili k připevnění kufru zpět na motorku.
Bolest, bolest a bolest. Rychle zařadit, rozjet, přeřadit, přeřadit, přeřadit, přeřadit... A jednou rukou řídit. 300km před námi. Na všechny z nás doléhá únava. Už jsme měli ležet u vody, mít v sobě tak dvě pivka a pomalu vyhlížet svačinu. Zatím jedeme max. 90km/h. Víc se bojím kvůli přivázanému kufru. Taky bych nerad, kdybych musel nějak rychle reagovat s tou bolavou rukou. Jedeme tedy velmi opatrně, ale pokračujeme. Nejde to dál. Sjíždím asi po padesáti kilometrech na benzinku. Za benzínkou je jakési odpočívadlo s přístřešky, ve kterých jsou stoly a lavice. Jsem děsně unavený a ruka pomalu přichází po injekci k sobě. Musím si na chvíli lehnout. Ani Pájovi s Míšou není tenhle nápad úplně proti vůli. Dáváme si důležité věci pod hlavu, nařizujeme budíka na 45 minut a téměř okamžitě upadáme do kómatu. Budí nás Míša, která si trochu odpočala již předtím, když na nás čekala u mýta. Celkem na nic nečekáme, protáhneme se a hup na mašiny. Devadesátkou po dálnici je to nuda, hrůza, děs, pomalé, neutíká to... Jenže rychleji to nešlo. Konečně sjíždíme z dálnice a do cíle nám zbývá zhruba 50km. Je to pro mě nejtěžší úsek, protože jak se přibližujeme k moři, začíná dost foukat a prudké nápory větru mi dávají při řízení jednou rukou pořádně zabrat.
Ostrov Murter nacházíme celkem v pohodě podle ukazatelů. Přijíždíme k mostu, spojujícího ostrov s pevninou. Jsme u cíle. Vjíždím na ostrov první, podle fotek z webu celkem bez problémů nacházím přesně místo, kde jsme se měli být před nějakými deseti hodinami. Zaparkujeme motorky, vypneme motory a cítíme se báječně. Hned se nás ujímá instruktor Pavel a jeho pomocník divemaster Patrik. Pomáhají nám odnést zavazadla, ukazují nám, kde máme pokoje a kam máme postavit stroje. Narychlo vybalujeme pár věcí a scházíme zpátky do hospůdky, která je na základně rovněž i školicím střediskem. :) Pavel nám hned přichystává tři studené Plzničky a my vyprávíme, co jsme zažili. Je potřeba se domluvit co a jak, co budeme potřebovat, jak bude výcvik probíhat, a dostáváme nějaké další informace. Setmělo se a je na čase vyrazit do postelí.
Vyfasoval jsem do pokoje spolubydlícího, který již na základně několik dní pobýval. Den předem slavil a to tak, že pořádně a ještě v tuhle chvíli byl mimo. Svalil jsem se a s dotykem hlavy s polštářem jsem usnul. Kostelní hodiny odbíjejí jednu ráno. Probouzím se a nohy mám jako v jednom ohni. Sahám, co se děje a zjišťuji, že na obou nohách mám snad padesát komářích štípanců. Je mi horko. Vysoukám se z postele, hodím na sebe kalhoty a triko a jdu k moři. Venku to ještě žije... Bodejť by ne.. není zase tak pozdě. Sednu si na molo a smočím nohy do vody. Úúúúú... To byla hloupost. Ale je tu chládek. Sednu si na lavičku, pozoruji lidi na terasách restaurací a poslouchám hudbu, která burácí celou ulicí. Je pět ráno a já se budím na lavičce. Již se trochu ochladilo, ale lidí je stále všude plno. Děti se honí po ulici na kolečkových bruslích, skáčou z mola do vody... No nic.. Pomalou chůzí se vracím zpátky do postele a doufám, že si mě dneska komáři už nevšimnou.
Ráno vstáváme v půl osmé. Snídani máme nachystanou. Po snídani dostáváme každý přidělené věci k potápění a dostáváme první informace, co se chystá, a jsme seznamováni s jednotlivými částmi potápěčské výstroje.
Je nám oznámeno, že první den budeme mít dva ponory, které nás mají seznámit s novým prostředím, ze břehu. Výstroj se nakládá na vozík a všichni míříme do přístavu. Na dopolední ponor přesvědčil instruktor Pavel i Míšu, které se do toho moc nechtělo. Nalezli jsme do vody a na kolenou jsme trénovali některé základy cca hodinu. Poté jsme se přesunuli na molo a když jsme se zahřáli a byly doveženy opět naplněné láhve, začala ta pravá legrace. Uznejte, že nám to slušelo. :)
Molo bylo jaksi zhruba necelý metr výš než hladina a tak nám nezbylo než skákat.
Dno bylo kalné a velmi svažité, což pro nás na první den bylo opravdu moc. Plácali jsme se u příkré stěny jak mouchy na mucholapce a přes vodu zkalenou naším zoufalým kopáním nebylo vidět na víc jak půl metru před sebe. Naštěstí jsme se pak všichni v pořádku našli na hladině a vyhladovělí jsme se vrátili na základnu. Vysprchovat a hurá na jídlo. V blízké pizzerii jsme si objednali pizzu a něco k pití. Po návratu na pokoje jsme byli úplně mrtví a následoval hluboký spánek. Vzbudili nás až na večeři, která byla na náš vkus docela brzy, jelikož jsme nestihli strávit pozdní oběd. Následovalo teoretické školení. Po skončení teorie jsme byli zralí akorát tak posedět na terásce základny a pak se jen odvalit do postelí.
Budík, snídaně, kontrola vybavení, vyskládání na vozík a hurá k moři. Dnešní den bude již na moři. Na moři se nám moc líbilo a ani se nám nechtělo odpoledne zpátky. Následoval rituál sprcha - oběd - učení - rychlý šlofík - večeře - teoretická výuka. Protože jsem si řekl, že živého mě komáři nedostanou, a náš instruktor Pavel je dobrá duše, dovolil mi přenocovat na lodi. Nebyli tam komáři, krásně to houpalo a nebylo tam takové horko jako v pokojích. Úžasné!
Ve středu už jsme se nemohli dočkat, až vyrazíme a zhltli jsme snídani jako malinu. Dneska se nebudu potápět kvůli svému rozdrcenému prstu. Chci (a hlavně paní doktorka, která mě na ostrově ošetřuje) dopřát prstu trochu odpočinku a sucha. Proto jsem mohl nafotit a natočit, jak to na lodi vypadalo. Po večerní teorii nám pro odlehčení pustil Pavel film. Jméno si nepamatuji, ale zemřelo tam během hodiny a půl šest potápěčů. Moc optimistické to nebylo, ale honem si dát panáka a přijít u kytary na jiné myšlenky.
Je tu čtvrtek a já se nemůžu dočkat, až se zase ponořím. Že by Jadran v těchto místech nabízel přehršel zajímavostí, korálů nebo rybiček se zrovna říct nedá, ale ten pocit..... jéééé... ten pocit pod vodou je nádherný. Vyjíždíme a jsme dopředu upozorněni, že jedeme do bouřky. Instruktor a kapitán Pavel vybírá cestu, abychom zůstali stranou a v závětří malého ostrůvku.
Když jdeme pod vodu, je moře trochu víc houpavější, ale nic strašného. Po vynoření vidíme, jak se loď naklání ze strany na stranu tak, že to vypadá, že musí nabrat každou chvíli vodu. Přiblížení k lodi je dost riskantní, protože hrozí, že buď dostaneme lodí, nebo žebříkem přímo po hlavě. Obloha je černá, prší a temné nebe křižují blesky. Nebýt přitom ve vodě, ale za oknem bytu, tak řeknu, že je to krásná scenérie. Takhle se jen vydrápeme z posledních sil na palubu, shodíme vesty, Pavel startuje a vyrážíme se ukrýt jinam. Vlnky byly opravdu velké soudě podle toho, že příď lodi se každou chvilku ocitla pod vlnou. Asi po dalších 15ti minutách nás Pavel dostává do závětří jiného ostrova, kde je klid a tolik nefouká. Alespoň máme po návratu o čem vyprávět.
Pátek... Náš poslední "školní" den. Odjíždí se lodí na moře a po návratu se snažíme v restauraci dohnat poslední resty. Někteří z nás se snaží učit, jiní mají oči jen pro sebe.
Přichází večer a hodina pravdy. Dostáváme testy a máme hodinu na jejich vypracování. Některé otázky jsou snadné, u jiných se musí člověk zamyslet. Testy se opravují okamžitě po dokončení a podle výsledků to vypadá jako skupinová práce, jelikož všichni jsme se nechali nachytat na stejnou otázku. Nakonec však všichni procházíme a jsme pasováni na potápěče.
Do sobotního rána se probouzíme jako "rybí muži" a těšíme se na naše poslední dva ponory v Chorvatsku, ale první dva jako certifikovaní potápěči. Toto poslední potápění si užíváme do poslední minuty. Po návratu nás však čeká trošku blázinec, jelikož se musíme sbalit a vyklidit pokoje nově přijíždějícím. Naše věci pojedou do Prahy napřed. Dva lidi, kteří přijeli autem a shodou okolností jsou z Prahy, odjíždějí před námi a jsou ochotni nám vzít zavazadla, což nám velice usnadní zpáteční cestu. Jsme sbalení, bez zavazadel a je čas se konečně projít po Murteru a trošku si prohlédnout, kde jsme to vlastně trávili celý týden.
Je pozdní večer a my si jdeme naposled schrupnout před odjezdem. Jelikož naše pokoje jsou připraveny pro ranní nájezd nových kurzantů, máme dovoleno vyspat se na lodi. Protože Míše nedělá houpání moc dobře, nacpe do sebe nějaký Kinedryl a je s ní pak ještě větší sranda. :) Kolem jedenácté se uvelebujeme na našem "vodním lůžku" a dáváme příkaz budíku vzbudit nás ve čtyři ráno.
Uuuuuuž? To snad ne... Vždyť je venku ještě tma! Oblékáme se a šouráme se na základnu vzbudit Patrika, který chtěl být u našeho odjezdu a kterému musíme předat klíče od lodi. Uvaří nám čerstvou kávu a doprovodí nás k motorkám.
Když přejíždíme most z ostrova na pevninu, loučíme se v myšlenkách s prima týdnem, lehce mrholí a za chvíli nás mohou ostrované vidět jen jako červené tečky kdesi v dálce. Jen co ztratíme Murter z dohledu z mrholení se vyklubal letní deštík. To nic, jsme na to oblečení, tohle nás nemůže vyděsit. Deštík nepřestává a naopak nabírá na intenzitě. Po hodině jízdy je to již celkem slušná průtrž mračen. Kolem sedmé ráno už nemůžeme. Zavírají se nám oči a cítíme strašnou únavu. Sjíždíme proto na odpočívadlo, skládáme se pod střechu, cennosti pod hlavu a všichni, téměř najednou, usínáme.
Probouzíme se zhruba o hodinu později. Nebe je sice zamračené, ale ne temně černé, takže Pája svléká nepromokavou část svého oblečení a nenechá se přemluvit, aby to nedělal. Vyrážíme na další cestu. Jsme na dálnici a těšíme se domů. Během dalších 30 kilometrů se z polohnusně stalo nejhnusněji, jak si jen umíte představit. Proudy vody se na nás valili shora i od silnice. Jenže se nebylo kam schovat. Pod nejbližším mostem brácha zastavuje a mokrý, s vodou v botách, se znovu navléká do nepromoku. Já jsem v pohodě až na chybějící levou rukavici, která vzala při nehodě za své a stejně bych se do ní s dlahou nevešel. Nejvíc líto je mi ale Míši. Má sice koženou bundu, jenže tam to končí. Jede v kevlar džínách. Je mokrá jak myš. Utěšujeme jí i sebe tím, že "tohle přeci nemůže trvat dlouho". Sedáme na mokrá sedla a bereme za plyn. Dohoda dostat se k nejbližší čerpací stanici je jasná jak facka. Míša tam musí trochu uschnout a všichni se musíme zahřát. Na pumpě nejsme jediný motorkáři. Schovává se nás tu víc, ale ostatní jsou tu již nějakou tu chvíli a tak jeden po druhém pomalu odjíždějí.
Když je nám tak, že můžeme pohybovat rty a nedrkotáme zuby a je nám rozumět když si chceme něco říct, je na čase pohnout se dál. Najíždíme zpátky na dálnici. Máme za sebou zhruba 200km a do Prahy nás ještě 900 čeká. Vyjíždíme svižně a v levém pruhu jedeme většinou sami. Auta se drží vpravo a nejedou víc jak stovkou. Zato Pája přede mnou si to v tom slejváku (a té průtrži hodně lichotím) uhání s Míšou za sebou, poctivých 160. Ledové kapky vody mě bodají do levé ruky, která není před tímto nečasem nijak chráněná. Už to musí každou chvíli přestat. Snad za dalším kopcem, za další zatáčkou.... Tam, tam to vypadá, že jsou na obloze světlejší místa, určitě tam to už přestane. Po dalších 150km, stojíme zase na benzince. Míša vylévá vodu z bot a na toaletě se snaží alespoň částečně osušit kalhoty. Něco teplého do žaludku, díváme se ven na dálnici a konzultujeme další cestu. Před tím, než se uvelebíme zpátky v sedlech, Páju napadne, že bychom mohli ruce v promočených rukavicích alespoň částečně ochránit tak, že si vezmeme od stojanu igelitové rukavice. Není to extra příjemné a ani pohodlné, ale promočené rukavice taky nejsou nic moc. Připadáme si legračně, jak si nasazujeme nasáklé kožené rukavice (někteří z nás jen jednu) na ty igelitové ale co, kdo to bude hodnotit, ne?
Cesta utíká pomalu. Nezvládáme ujet víc, jak 200km v kuse. Pořád padá voda. Proudy vody. Lije. Zase proudy vody. Pak prší trochu míň, ale hned po pár kilometrech opět přitvrzuje. Zhruba kolem třetí jsme u Vídně. Neprší tolik a máme zprávy od lidí, kteří nám vezli kufry, že v Čechách jsou suché silnice. Tahle informace nám hodně zvedla náladu. A je pravda, že několik kilometrů za Vídní opravdu déšť ztrácí na intenzitě. Zrychluje se doprava a my se už vidíme doma. Jak přestává pršet, tak houstne i provoz. Kolem páté jsme v Čechách. Hurááááá... Jenže hned po průjezdu hranicemi bráchovi jako by se splašila mašina. Vystřelil a uháněl, že jsem mu sotva stačil. Naštěstí mu docházel benzín a tak jsem měl možnost mu vynadat u nebližší čerpací stanice. Tam jsme zjistili, že jsme se vlastně za celý den pořádně nenajedli. Objednali jsme si polévku a další jídlo. Bylo nám krásně, a zahřáli jsme se. Míše se zahřívalo podstatně hůř, protože chudinka ne a ne uschnout. Brnem jsme projeli něco po šesté. Ještě jsme pro vás pořídili poslední foto.
Do Prahy jsme dojeli kolem půl osmé večer. Unaveni. Ale ten zážitek. Zážitek k nezaplacení. Všem přejeme spoustu kilometrů bez nehod a šťastný dojezd do cíle!