Tak a je to tady, nejsmutnější ráno této dovolené, a sice poslední ráno na tomhle kouzelném ostrově. Vyrážíme na snídani, cestou se ještě zastavíme na recepci zeptat se Charone, zda si můžeme posunout checkout na 14tou hodinu. Prý by to neměl být problém, pokud náš pokoj nebude hned ten den obsazený. Telefonem to ověří a náš pokoj bohužel bude odpoledne obsazen, musíme ho tedy opustit do dvanácté, nicméně dostaneme k dispozici samozřejmě úschovnu zavazadel, převlékárnu a sprchu. A jakožto hosté s all-inclusive můžeme využívat veškeré služby včetně jídla až do odjezdu.
Po snídani si dáme partičku stolního tenisu a v deset hodin dostavíme do lobby na domluvenou schůzku s fotografem Zubeyrem, kde nám předá DVD s fotkami z našeho svatebního dne. A hned po nás má schůzku s dalším párem, kterému fotil svatbu dva dny po nás, a tento pár je také český. Zubeyra to nijak nepřekvapuje, české svatby tu fotí každou chvíli a má dojem, že Češi musí být velmi početný a bohatý národ, když jich na Mauriciu potkává tolik :) Prolítneme fotky, ještě jednou mu poděkujeme za velmi příjemnou spolupráci a vracíme se na pokoj provést nejméně populární činnost - sbalit naše zavazadla. Necháme je odvést, zajdeme se na recepci odhlásit, pak si dáme oběd a zbývající čas dovolené se rozhodneme strávit u bazénu, ještě si užít příjemné vody a pohodlných lehátek, nachytat poslední sluneční paprsky a dát pár kokosových koktejlů. Pak už musíme z vody chtě nechtě ven, ze zavazadel si vezmeme cestovní oblečení, dáme si sprchu, zajdeme se rozloučit s Charone a v trochu předraženém hotelovém butiku nakoupíme vanilkový rum, který nám moc zachutnal, ale nikde jinde jsme na něj nenarazili.
Ve smluvených 14:20 už stojí před hotelem objednaný Mercedes třídy E a protože je to tentokrát kombík, všechna zavazadla včetně golfového bagu se pohodlně vejdou do kufru. Cesta na letiště trvá zhruba hodinku, takže v odbavovací hale jsme tři hodiny před odletem, v 15:20. Tentokrát necháváme odbavit i jeden z příručních kufrů, abychom toho v Dubaji sebou tahali co nejméně. Pája využívá naší brzké přítomnosti na letišti a zkouší vyměnit naše sedadla za exit row - a klaplo to! Chvíli couráme po letišti, nakoupíme pár dalších suvenýrů a pak už jen čekáme, než nastoupíme do našeho letadla A380 společnosti Emirates. Máme velkou radost z našich sedadel, dokonce jsou v exit row jen dvě, takže nás neruší žádní sousedé. Business to sice není, ale to místo na nohy je úžasné!
Jen ten odlet nějak trvá, nakonec máme celou hodinu zpoždění, ale kapitán slibuje, že podmínky jsou výborné a zpoždění během letu doženeme. No kvůli nám spěchat nemusí, nás čeká v Dubaji dlouhých 7,5 hodiny čekání na další let ... Pája ještě tradičně dělá hezký oči na letušku, jestli by uměla zařídit přesazení do businessu za nějakou lepší cenu, ale do požadovaných mil nám něco chybí a v penězích je to nesmyslná částka (1.900$ za osobu). Nicméně asi na ni můj manžel udělal dobrý dojem a zapamatovala si informaci, že letíme ze svatební cesty, protože po běžné večeři nám ještě s kolegyní donesou úžasný dezert (zřejmě s businessu), popřejí nám vše nejlepší k svatbě, udělají nám polaroidem fotku a dají ji do rámečku s přáním. Milé překvápko :)
Jinak let probíhá normálně, díky pohodlnému posedu v exit row i něco málo naspíme. Před přistáním v Dubaji ještě uděláme pár koleček, než nás nechají přistát. Po výstupu jdeme hledat infostánek Emirates, protože při čekání delším než 4 hodiny máme nárok na voucher na občerstvení. Kdybychom čekali déle než 8 hodin, mohli bychom dopředu požádat i o ubytování zdarma, ale takhle hranice nám o půl hodinky utekla. Tak aspoň vyzvedneme vouchery a když už jsme u Emirates, zkusí Pája slečnu za pultem, zda by nám i ona neuměla dát exit row na let do Prahy. Zaculí se, ale naťuká cosi do počítače a už nám tiskne zbrusu nové palubní lístky se sedadly u nouzového východu. Takže pohodlí natažených nohou si budeme dopřávat na třech letech z celkových čtyř, skvělá bilance! Potěšeni touhle zprávou se přesuneme k dopředu vyhlédnutému salonku Marhaba, kde můžeme strávit až 4 hodiny za přijatelnou cenu 45$ za osobu. V ceně je i neomezená konzumace jídla a pití (včetně běžného alkoholu), čehož jde Pája okamžitě využít, zatímco mě úplně nejvíc zaujmou skorolehátka na klidném konci salonku. Nejsou to vyloženě rovné postýlky, ale najdu si tu vhodnou polohu a přikryta sarongem okamžitě usínám. Pája se přidává za chvíli a po 3,5 hodinách nás budí jeho mobil z poměrně kvalitního spánku.
Převlíknem se, uděláme trochu hygienu, ještě ochutnáme něco dobrého z bufetu a salonek opouštíme. Zabíjíme čas couráním po obchodech a očicháváním parfémů, pak si ještě zajdeme do restaurace Mezzanin využít voucher na občerstvení. Tady to opět funguje bufetovým stylem, takže si vyberem každý podle své chuti. Nakonec to celé čekání na odlet do Prahy uteklo docela rychle a už se shlukujeme u gatu. Podle absence prstu už tušíme, že pojedeme autobusem na letištní plochu k letadlu. Překvapí nás ale, jak neuvěřitelně dlouho po letišti jedeme. Vím, že dubajské letiště je rozlehlé, ale po 20ti minutách jízdy mám dojem, že nás snad vezou do Abú Dhabí. Nakonec po neuvěřitelné půl hodině vyhlídkové jízdy po letišti konečně zastavujeme před naším letadlem Boeing 777.
Unavena nedostatkem spánku a dlouhým čekáním usínám téměř okamžitě po usednutí do sedačky, ani si moc nepamatuju start, v polospánku odmítnu i snídani s tím, že si počkám na oběd, a dřímám dál. Probudí mě až vůně připravovaného oběda a Pája mě informuje, že už jsme nad Evropou. No však bylo s jídlem už načase, začínám mít pěkný hlad a z vozíků se line velmi příjemná vůně. Jenže sotva letušky rozdají prvních pár táců, dostane se letadlo do tak velkých turbulencí, že pokyn k připoutání dostane i personál. Takže vozíky s jídlem zase uklidí a letušky jdou na svá místa. No musím říct, že tohle byly opravdu ty nejhorší turbulence, jaké jsem kdy v letadle zažila, i o něco víc vylítanější Pája tohle nepamatuje. Letadlo se místy propadá, silně se třese, pár lidí začne panikařit a občas se ozývají zvuky prozrazující, že někteří cestují neudrželi obsah žaludku na svém místě. My to zvládáme v pohodě, můj žaludek se naopak hlásí, že by si moc rád dal to krásně vonící jídlo z poblíž odstaveného vozíku :-) Bohužel mi není dopřáno, tyhle velmi silné turbulence nás provází téměř celým evropským kontinentem, situace se uklidní až nad Maďarskem, jenže to už není čas jídlo rozdat a jídelní servis je k mojí velké lítosti s omluvami odvolán. Přistání v Praze je téměř na čas a bez problémů. Po přistáním ještě dostáváme od letušek dort jako dárek k svatbě, což zařídil jeden Pájův kamarád s konexemi v Emirates. Vzhledem k nestandardnímu průběhu letu nám ho letušky nestihli naservírovat, tak si ho aspoň odvážíme v krabici sebou. Pak už jen čekáme na zavazadla, nejdýl na nadměrný golfový bag, a pak už konečně můžeme zachumláni do bund vyjít ven do jarního počasí. Tam už nás čeká opět kamarád Petr, který nás odveze domů a pomůže nám s tím dortíkem :-) A to je konec naší svatební cesty, dál už budeme jen žít šťastně až do smrti :-) a pokud mezitím někam poletíme, tak se to tady určitě dočtete ...
