Mauricius

Tak dneska se konečně bude trochu něco dít a budete si moc přečíst i o něčem jiném, než o dosavadním válení na pláži nebo vysedávání na terase. I snídaně je dneska jiná, v rámci svatebního balíčku máme dnes první novomanželskou snídani do postele, objednanou na osmou ráno. V klidu a pohodě posnídáme objednané toasty a ovoce, dáme si kávičku a pomalu se balíme na dnešní výlet. Kam to bude? Do hlavního města Port Louis a následně do botanické zahrady v Pamplemouses.

Z minulé návštěvy si pamatuju, že doprava po ostrově autobusem byla poměrně rozumná a když si na webovkách Mauricijské "MHD" ověřím, že od nás odjíždí autobus do města každých cca 15 minut, není co řešit. Vyrážíme pěšky z hotelu, kde se na nás hned za bránou pověsí taxikáři a nabízí nám své služby odvozu tam i zpět a provádění po městě. Jsou zdvořilí, ale trochu neodbytní, tvrdí nám, že autobus pojede až za hodinu a jeden z nich jede vedle nás až téměř k zastávce za neustálého snižování ceny, než konečně pochopí, že za 1000 rupií s ním opravdu nepojedeme. Na zastávce čekáme jen pár minut, než přijede bus a řidič nám potvrdí, že jede do Port Louis. Cesta je trochu delší, to mají taxikáři pravdu, ale zase máme možnost vidět trochu víc z Mauricia než jen hlavní spojovací tahy a trochu proniknout do místní kultury. Místní cestující nás v buse zdvořile zdraví a někteří muži dokonce Pájovi podávají ruku. Lístky kupujeme od průvodčí za cenu 31 rupií na osobu, tj. asi 20 Kč a po čtyřiceti minutách jízdy po nejrůznějších vesničkách vystupujeme na jednom ze dvou hlavních autobusových nádraží, na Immigration Square.

Míříme k hlavnímu tržišti Le Bazar, procházíme malými uličkami provoněnými kořením a přeplněnými neuvěřitelným lidským koktejlem všech možných ras a náboženství. A tržiště je správně asijské, s nepřebernou nabídkou všeho možného, s trhovci překřikujícími se jeden přes druhého. Všichni nás samozřejmě zvou ke svým stánkům, ale narozdíl od kontinentální Asie nás tady nikdo netahá za ruce, nebo na nás nevěší trička nebo šátky, prodejci jsou upovídaní, ale drží si odstup. Nás "bílé" turisty se nejvíce snaží utáhnout na nabídku koření nebo vanilku. "Proč nám pořád cpou zrovna vanilku?" diví se Pája a já mu vysvětluju její vzácnost a drahou cenu v Evropě a naopak dobrou dostupnost tady. Ani né dvě minuty po téhle otázce míjíme jeden bílý pár, kde muž se právě ptá pražským dialektem své přítelkyně "helé, co pořád majííí s tou vanilkóu?" a způsobí mi tak záchvat smíchu. Pokračujeme po tržišti dál, obdivujeme hlavně zeleninový trh, kde vidíme několik druhů ovoce nebo zeleniny snad úplně poprvé a netušíme, co je to zač.

Po návštěvě tržiště se touláme dál přístavní čtvrtí, podle průvodce si nakonec zvolíme za další cíl muzeum Blue Penny se světoznámou známkou Modrý mauricius a trochu přidáme do kroku, protože od průvodkyně Pavly z úvodního meetingu víme, že se dobré sem přijít mezi 25. a 35. minutou, kdy je nasvícen originál. Chceme si tuto informaci potvrdit u paní pokladní, ale na naši angličtinu reaguje lámaným dotazem, zda nemluvíme francouzsky nebo německy. Po naráz vyslovených našich "Oui" a "Ja" si vybírá Pájovu francouzštinu, potvrdí nám nasvětlení originálů za krátkou chvíli a prodá nám dva vstupy po 245 rupiích. Tak tohle je poprvé a zatím naposled, kdy jsme tu s angličtinou nepochodili - mimochodem je tu oficiálním úředním jazykem, ale většina obyvatel mluví francouzsky. Vyběhneme schody a můžeme obdivovat snad nejznámější známky světa - jsou totiž dvě, jedna modrá a druhá oranžová, liší se pouze hodnotou (1 a 2 pence). Slavné jsou tím, že jde o první známky britské koloniální říše vydané mimo britský ostrov. Tato první emise byla navíc kvůli tiskové chybě ("Post office" namísto "Post paid") nakonec do světa vydána jen v minimálním množství a jejich cena jde tudíž do miliónů dolarů. A tohle je jediné místo na světě, kde je možné vidět originály obou známek pohromadě, jak modrou, tak oranžovou. V muzeu se nesmí fotit, ale na to nás průvodce upozorní až poté, co stihneme pár snímků udělat :)

Pokračujeme dál v prohlídce muzea, kde se dozvídáme nejen o vývoji poštovních známek a služeb, ale i o bohaté historii tohoto ostrova a jeho sousedů. Po návštěvě muzea si podle mapy volíme cestu zpět na nádraží přes čínskou čtvrť, jako všude jinde na světě velmi rušnou a obsypanou trhovci se vším možným, především zeleninou.

Dojdeme až zpět k nádraží, kde se doptáme na autobus do Pamplemouses. Autobusová doprava tu totiž není nijak popsána, busy mají sice čísla linek, ale nikde na zastávkách nejsou napsaná čísla no a už vůbec ne trasa, kudy jede, nedejbože snad nějaké jízdní řády. Turistům tedy nezbývá než se stále ptát a ptát, naštěstí jsou tu místní k turistům milí a ochotní. Nasedáme do busu, kupujeme lístek asi za 18 rupií (12 kč) a po asi dvaceti minutách jízdy nám průvodčí ukazuje, že tady je naše zastávka. Dojdeme za roh k slavné botanické zahradě Jardin Botanique Sir Seewoosagur Ramgoolam, nejstarší na jižní polokouli, o které průvodce Lonely Planet z roku 2007 píše, že má vstup zdarma. Tak v roce 2014 už je to za 200 rupií na osobu. Hned za vstupem nám jeden chlápek za úplatek nabízí provedení zahradou s výkladem v angličtině, němčině nebo francouzštině, ale jelikož tenhle konkrétní na nás nepůsobí zrovna moc sympaticky, s díky odmítáme. Cestou v zahradě si tedy musíme vystačit s cedulkami a našimi znalostmi tropických rostlin z jiných zemí. A občas pochytíme kus výkladu od kolemjdoucích skupinek. Kromě flory je tu vidět i nějaká fauna, především želvy. Nejvíc se samozřejmě těšíme na obří lekníny, Victoria amazonica.

Obdivujeme tu rostliny, stromy (třeba mahagon nebo eben) a palmy několik hodin, než zamíříme opět k východu. Pája se francouzsky vyptává průvodců na cestu busem k nám do Pointe aux Piments, moc si jistí nejsou, ale navrhují dojet k nemocnici, kde je dopravní uzel a něco by tam mělo jet naším směrem. Dojedeme tedy v krásném slunečném odpoledni pár stanic k nemocnici, kde se doptáváme dál. Jeden ze zaměstnanců autobusového podniku nám sděluje, že na přímý bus do naší vesnice bychom museli chvíli čekat, ať jedeme s přestupem v městě Triolet, bude to prý rychlejší. Dáme na něj a opravdu, hned jak v Triolet vystupíme, další bus už jede až do naší vesnice.

Konečně vystupujeme na zastávce poblíž hotelu. Zaskočíme si ještě do souvenir shopu, kde si koupím plážový šátek ladící k novým plavkám a kytku do vlasů. A pak už hurá do hotelu, unaveni nachozenými kilometry a především sluníčkem, které dnes hřálo celý den, bez sebemenší přeháňky. V tom teple na nás vůbec nedoléhal hlad, ani jsme nesnědli všechno ovoce, které jsme měli sebou, ale v hotelové lobby je příjemný chládek a navíc tu něco moc krásně voní, takže naše prázdné žaludky se začnou okamžitě hlásit o něco dobrého, třeba o výborný sendvič s uzeným mečounem ze zdejšího baru.

Po šesté večer konečně dorazíme na pokoj, dáme si sprchu a především oddych a na půl osmou vyrážíme na večeři opět do rybí restaurace L'Horizon, kam jsme si včera rezervovali místa. Dnes je nádherný večer bez deštíku, který nás při minulé návštěvě této restaurace zahnal pod stříšku, takže dnes můžeme sedět na písku pod palmami a užívat si nerušeně nádherný večer, klid a především vysokou gastronomii této malé intimní restaurace.