Je jedna hodina v noci, když přistaneme v Dubaji. V rámci terminálu se vzhledem k jeho rozlehlosti přesouváme vlakem, až do části, určené speciálně pro Airbusy A380, protože toto letadlo má dvě plnohodnotné paluby a vyžaduje tudíž dva "prsty" nad sebou pro nástup cestujících. Po zhruba hodince courání po terminálu konečně nastává ta chvíle, kdy se do tohoto letadla můžeme usadit. První dojem je výborný, letadlo doslova voní novotou, však taky později podle kódu (A6-EES) zjišťujeme, že do provozu bylo uvedeno teprve před dvěma měsíci. Sedadla se nám zdají lehce širší, monitory jsou výrazně větší než v jiných typech ale hlavní výhodu oceníme hned při startu - letadlo je neskutečně tiché, až máme chvíli pocit, že snad nefungují motory.
Dubaj opouštíme se zhruba hodinovým zpožděním, které je prý v tuhle nejexponovanější dobu (mezi půlnocí a ránem) normální, jak nás informovala letuška Kamila na předchozím letu. Dostáváme lehkou svačinku v podobě obložené bagety, pak si pustíme jeden film v naději, že u něj usneme, pak druhý, no to konečně trochu oba zabereme, ale celkově z toho byly maximálně tak dvě hodiny spánku. Ráno před přistáním dostáváme snídani, z které nemám moc radost, na výběr jsou míchaná vajíčka nebo vaječná omeleta a osobně ty letadlové vajíčka z prášku moc nemusím. Naštěstí mě zasytí přílohy v podobě ovoce, sýrů a pečiva. Zanedlouho už pod námi vidíme obrysy ostrova a klesáme na přistání. Vše můžeme sledovat na monitoru z několika kamer, nejpůsobivější jsou asi záběry z kamery, umístěné na špičce ocasu.
Po přistání na mauricijském letišti chvíli čekáme na kufry, pak se přesouváme do haly, kde už čekají zástupci partnerské cestovky Emotions s cedulí s našimi jmény a na krátkou chvíli se tak cítíme jako VIP. Dostáváme instrukce a drobné dárečky, ještě vyměníme pár dolarů na místní měnu a pak se už přesouváme k našemu objednanému vozu, kterým je Mercedes třídy E ... divíte se, proč jsme si my dva BMW fanatici objednali zrovna Mercedes? Když pominu to, že v BMW jezdíme denně, tak i protože za kvalitu se holt platí a transfer sedmičkovým bavorákem by stál asi 7 tisíc, zatímco méně kvalitní Mercedes stojí jen půlku :) naskládáme se tedy do Éčka a vyrážíme na cestu téměř přes celý ostrov. Počasí nám ukazuje všechny svoje zde obvyklé tváře, nasedáme na východní straně ostrova za velkého pařáku, ve vnitrozemí chytneme pořádný tropický slejvák a jak se blížíme k "našemu" západnímu pobřeží, usmívá se na nás opět sluníčko střídavě s drobnými přeháňkami. Jinak Mauricius vypadá dost podobně, jak si ho pamatuju těch cca 15 let, co jsem tu byla naposled - nekonečná pole cukrové třtiny a celkově velmi bujná zelená vegetace, tu a tam rozházené skupiny domečků nebo menší městečka.
Po zhruba půl hodince projedeme hlavním městem Port Louis a po další čtvrt hodině, kolem poledne už projíždíme Point aux Piments, až před brány hotelu Le Victoria, kde už není po přeháňkách ani památky a vítají nás hřejivé sluneční paprsky a teplota kolem 30°C. Tady na recepci absolvujeme nezbytné formality, dostáváme karty od pokoje a jdeme se ubytovat. Máme štěstí, dostáváme zdarma upgrade na pokoj vyšší kvality v posledním patře, s výhledem přes palmy na oceán, číslo 316. Volba pokoje mi dělá velkou radost, jednak 316 bylo označení mého prvního BMW, druhak pod střechou naší terasy mají hnízdo zdejší exotičtí ptáčci. Nejvíc nás ale v tuto chvíli zajímá velká pohodlná postel, do které padáme už napůl v komatu.
Po dvou hodinkách se probouzíme, abychom stihli ještě oběd, podávaný do třetí odpoledne v jedné z několika hotelových restaurací - Le Superbe. A naše první seznámení s gastronomií tohoto hotelu do puntíku splní naše očekávání, všechna jídla, která stihneme z bufetu ochutnat, jsou fantastická. Prim ovšem hraje jednoznačně lehký salát s uzeným mečounem, jednou z nejznámějších místních ryb. Po obědě Pája ještě dá u bazénu kávičku, já to ovšem vezmu nejrychlejší cestou zase zpátky do hotelového pokoje, ten spánkový deficit a ostré sluníčko se na nás výrazně podepisují.
Oba střídavě spíme a odpočíváme asi do pěti odpoledne, kdy se navzájem donutíme opět vstát, převlíct se do plavek a jít se podívat ven na pláž. Přímo před naším pokojem odliv odkrývá ne zrovna moc působivé kamenné dno, přesouváme se tedy v rozlehlém hotelovém areálu kousek na sever, kde objevíme o moc hezčí písečno - korálovou pláž. Uvelebíme se tu na lehátkách a jdeme vyzkoušet vodu, která má mít cca 27°C ... jo, tohle se dá, moře je příjemné a vydržíme se v něm čvachtat až do západu slunce. Fotky z pláže zatím žádné nemáme, ale nebojte, nafotíme náš hotel a okolí v nejbližších dnech.
Po koupačce se vracíme na pokoj, dáme sprchu a hodíme se do gala. Čtyřhvězdičkový hotel má na večeři nějaká pravidla, takže Pája jde do dlouhých kalhot, polo trička a polobotek, já nahazuju šatičky a podpatky a jdeme večeřet. No ve zkratce, večeře se moc povedla, všechny chody, které jsme vyzkoušely, byly fantastické. V nabídce dominují pochopitelně ryby a mořské plody, ale k dostání je i kuřecí, hovězí nebo jehněčí a samozřejmě spousta salátů nebo samostatná zelenina a ovoce. I moje víno bylo parádní a Pájovo místní pivo Phoenix taky šlo, na české tedy samozřejmě nemělo, ale to nemá asi nikde na světě.
Po výborné večeři se nám nechce spát, spánkový deficit jsme trochu zažehnali odpoledním šlofíkem, takže pro zbytek večera zakotvíme pod palmami v baru Corail Bleu, kde hraje velmi příjemná živá hudba, při které poznáváme další stránku ostrova - a sice jejich místní vyhlášené rumy, vyráběné z všudypřítomné cukrové třtiny. Vydržíme v této kouzelné atmosféře a při teplotě vzduchu okolo 26°C popíjet drinky až téměř do půlnoci, kdy se opět dostaví únava a padáme do postelí ...
