Protože dnes máme velké plány, sázíme na jistotu a v sedm hodin nás budí hotelový operátor. V osm patnáct máme být podle concierge na autobusovém nádraží odkud se přesuneme 51km na sever. Na concierge nám doporučují vzít s sebou deštník, ale Pája rychlým pohledem na temně černou oblohu zhodnotí, že z tohohle nezaprší. Před hotelem kupujeme pití a několikery sušenky, sedáme do taxíku a v 8:15 nás řidič po 8mi kilometrech vysazuje před dodávkou. Venku stojí člověk, který křičí pořád dokola Jarash - Jarash, přestože nikdo jiný kolem není. Kýveme, že s ním chceme jet a on nás honem honem souká dovnitř.
Máme radost, že máme místa a libujeme si, jak jsme přišli včas. Po dvaceti minutách vystupujeme a otevíráme první sušenky. Venku se k nám přitočí řidič a ptá se nás odkud jsme. "Z České republiky" odpoví Pája a řidič odpoví, že jasně. Československo přeci zná. Nevysvětlujeme a jen se přitrouble usmíváme. "Já jsem z Palestiny", prozrazuje nám na oplátku. "No pěkný, tuhle informaci jsme fakt potřebovali" ušklíbl se Pája. Doufejme, že nás "nevyhodí" někde dřív než tam dojedeme se slovy "Alah akbar". A nemůžeme smíchy popadnout dech. Po dalších patnácti minutách sníme i druhé a ptáme se řidiče, kdy asi pojedeme. Za patnáct minut, ukazuje nám na prstech a my spokojeni opět pozorujeme ruch na nádraží. Vytahujeme průvodce a čteme si o cílu naší cesty. JARASH - "Jedná se o jedno z nejlépe dochovaných římských měst na blízkém východě a na zdejším hypodromu dokonce starověk dnes znovu ožívá přímo před vašima očima. PV dobách největšího rozkvětu zde žilo na 15 až 20tis. obyvatel, a přestože město neleželo na hlavní obchodní trase, prosperovalo díky pěstování zemědělských plodin, kterým se na okolní úrodné půdě dodnes velmi daří..." Již se těšíme, na procházení městem, když přijíždí jiný autobus a řidič na nás gestikuluje, že jestli spěcháme, můžeme jet s ním. Uplynula hodina od našeho příjezdu a tak tedy přestupujeme do většího a novějšího mikrobusu.
Rukama, nohama se ptáme, za jak dlouho vidí odjezd a na oplátku nám ukazuje, že jsme dva, on má v autobusu 24 míst, tak ještě 22 lidí zbývá. Pak vybere peníze a pojedeme. Super v předchozí dodávce, která měla míst jen 12 jsme se nedočkali a teď máme čekat na dvojnásobek lidí? V úžasu se rozhlížíme a Pája optimisticky zhodnotí, že to je ještě dobré, že taky mohl přijet autobus se 45 místy k sezení jako u nás. Chechtáme se a venku pokřikujeme mezi lidi Jarash - Jarash! Po další hodině počítáme, že pokud pojedeme hodinu tam, tři hodiny se zdržíme a hodinu zpět (nepočítáme čekání než se naplní autobus), musíme za půl hodiny nejpozději odjet. Vypadá to nadějně, přistupují další dva, pak jeden a ještě jeden. Za dalších 15 minut nás už uvnitř sedí sedm. Nikdo se nevzrušuje, nikdo nenadává, všichni sedí a trpělivě čekají. Čas nám vypršel. V jedenáct hodin se rozhodujeme kudy z autobusu utéct, aby nás místní nezmlátili. Teď, když už to vypadalo, že se pojede ještě dnes, dva odejdou. Tohle muselo hnout žaludkem snad každému.
Utíkáme přes nádraží a ohlížíme se přes rameno, jestli nás někdo nepronásleduje. Je to v suchu. Nikdo na nás nekřičí ani po nás ničím nehází. Na ulici bereme další taxi a necháváme se odvézt do centra. Cestou poprchává, ale jakmile vystoupíme, opět přestane. Procházíme opět mezi krámky, pouličními prodejci a trošku nás mrzí nepodařený výlet a i to, že vás musíme o zprávu z tohoto zajímavého a jistě i krásného místa ochudit. Jak tak bloumáme mezi obchůdky, všude nás vítají a nabízejí a ukazují a mávají. Užíváme si poslední chvilky rušných ulic a rozjímáme co poobědváme. "Hele Baťa" haleká Pája a skáče do vozovky, aby se nechal vyfotit u nám známe cedule napsané dokonce latinkou.
Zastavujeme v jednom krámečku s hodinkami, kde okukujeme napodobeniny všech možných světově známých značek. Když se podíváme k východu, musí Pája smutně konstatovat, že se s tím počasí "trochu" sekl. Z nebe se valí provazy vody a z ulice se stává malá řeka. "Tak jsme došli" povídám. "Tohle moje boty nevydrží a nepoletím přeci v mokrých". Jedeme do hotelu. Ještě se zakoukáme do krámku s dobrotami a hned máme jednu v ruce. Prodavač nás viděl jak diskutujeme co to může být a každému dal ochutnat. Je to malé, cukrem napuštěné, smažené něco s názvem, kterému jsme nerozuměli, ani když nám to bylo zopakováno jako miminům. Chutná nám to, asi to i zasytí... tak jsme toho vzali půl kila za 1JOD a s touto trofejí sedáme do taxíku a vyrážíme do hotelu. Před hotelem přestalo pršet.
V jednu hodinu nám zbývá 12 hodin do opuštění FS Amman. Doma je hezky, ale FS je FS. Pája připravuje check-in a já si lámu hlavu jak se omluvit, že neuvidíte další kus jordánské historie. I přes to, že jsme z nepovedeného výletu trošku smutní, objednává Pája squash na rozptýlení od dvou hodin. Ještě naposledy si zaplaveme v křišťálově čiré vodě hotelového bazénu a prohřejeme naše těla ve vířivce. Máme co dělat abychom se stihli do pěti zabalit, zkontrolovat ještě zda jsme něco nezapomněli a v 17:30 si bellman odnáší naše zavazadla do storage. Máme trošku hlad, tudíž se usazujeme na "naše" místo v lobby baru, kde nás všichni srdečně vítají a ptají se zda si objednáme jako obvykle. Překvapili jsme a objednali si kuře Muttafa s grilovanou zeleninou a hranolky. Milý číšník (tady jsou na nás všichni moc milí) nám donesl naši "svačinku" a my se do toho s chutí pustili. Dali jsme si na klín bílé ubrousky, ale Pája přesto komentoval: "Když mi bude chtít to kuře skočit na tričko, tak tomu stejně nezabráním". Nakonec neskočilo. Kuře bylo jemně nakyslé, lehce obalené v něčem zeleném a na vrchu jsme našli tenké plátky orestovaného česneku. Grilovaná zelenina obsahovala červenou a žlutou papriku, kolečko lilku a několik plátků cukety. Jemná chuť panenského olivového oleje podtrhávala její dojem. No našťouchli jsme se jako kdyby to byla svíčková se šesti a vůbec jsme asi u toho nevypadali jako gurmáni, ale to nám až tak nevadilo. Hlavně, že se pomněla naše bříška.
Do jedenácti hodin jsme poseděli na baru. Jakmile skončila směna kolegovi z concierge Hamzehovi, přijel se svým autem před hlavní vchod a naše zavazadla byla naložena. Vyrovnali jsme na recepci útratu a vyjeli jsme na malou okružní cestu nočním Ammánem. Na poslední chvíli jsme ještě stihli prohlídnou místa, která nám doteď zůstala utajená. Zastavili jsme si dát kávičku a během příjemného hovoru jsme se pro vás společně vyfotili. Hamzeh zkontroloval čas a pak zhodnotil, že se musíme podívat do města Mádaba. Bylo to kousek od hlavního tahu na letiště a tak nás tam vzal. Škoda, že již byla tma a mimo několika krámků vše zavřeno. Snad si to tu prohlédneme příště.
Čas se nám nachýlil a my šupajdíme na letiště, kam dorážíme lehce před jednou. Špatný terminál. V jednu máme být odbaveni. Pěkně poklusem s plnou polní přebíháme k terminálu 2. Rychle se loučíme s Hamzehem, poslední ohlédnutí a chlapík přebírající naše zavazadla nám prozrazuje, že jsme dorazili poslední. Pája převlékne do cestovního úboru a už stojíme frontu k emigračnímu úředníkovi. Ten zkontroluje zda jsme za sebou nenechali nějaké dluhy, zda po nás nepátrá místní policie a zda můžeme opustit Jordánsko. Kontrola trvá jen dvě minuty a letuška Lufthansy nás vpouští do letadla a překvapivě jsme nastoupili opravdu poslední. S pětiminutovým zpožděním startujeme (to jsme nezavinili my). Při startu se dívám na Páju ale ten má již hlubokou půlnoc a mě spánek skolí ještě než vystoupáme do cestovní výšky. Nevím jak to Pája udělal, ale vzbudil se právě, když letuška přinesla něco malého k zakousnutí.
Hned jak jsme dojedli, už jsme opět spali. Vzbudilo nás až hlášení kapitána, že se blížíme na přistání do Frankfurtu. Cestou jsme nabrali 10ti minutové zpoždění a přistáli v .... Dvě hodiny ve Frankfurtu utekly rychle a naše letadlo do Prahy startuje rovněž s pětiminutovým zpožděním. Na letiště v Praze dosedáme na čas. Jsme doma. Při rolování ke GATEu ještě v rychlosti probíráme co jsme viděli a prožili a již nás dav tlačí ven z letadla. Končí dovolená - začíná čekání na další.