4.4.2011 - Amman


Hodnocení uživatelů:  / 0
NejhoršíNejlepší 

Pro dnešek byl v plánu výlet městkou hromadnou dopravou. Hromadnou berte doslova. V autobusech (nebo spíše mikrobusech se tu jezdí opravdu hromadně). Navíc autobusy tu nemají jízdní řády a vyjíždí z konečné, když uznají, že již nastoupilo dost lidí. Náš odjezd naplánoval Hamzeh z concierge autobusem v 8:15 (to ale nemá znamenat, že v tu dobu odjede. jen dobu optimálního odjezdu.) a z hotelu jsme měli odcházet v 7:45. Takže naše ráno probehlo následovně: "Brácho, budeme už vstávat?" Já na to:"Kolik je hodin?" "Počej, já se mrknu... jo, je 10:15" "Aha, tak to můžeme vstát"

Čas 10:00 ... Pája a Péťa v postelích
Čas 10:00 ... Pája a Péťa v postelích

Jakmile jsme rozhrnuli závěsy, bylo jasné, proč jsme tak krásně spali. Venku (prý již od půlnoci) pršelo jako o život. Není kam spěchat. Sprcha, buchtička se zvláštním názvem ze sobotního nákupu ke snídani, sprcha, kontrola emailů... A jejda, jsou skoro tři odpoledne. To přeci nejde zůstat celý den na pokoji. Navíc bylo potřeba uspokojit i naše pupíky. V půl čtvrté fasujeme od dveřníka deštníky a vyrážíme na procházku. Jak jsme vám již psali o TCHE TCHE café, tak nám přišlo jako bezvadný nápad se projít tím směrem. Vzali jsme si mapu, kde jsme měli zakreslenou cestu z minule. To jsme jí nepotřebovali, protože jsme jeli taxíkem. Vyrazili jsme a namířili si to "zkratkou". Naštěstí se déšť uklidnil (jak jinak, když jsme s sebou táhli deštníky, že?), ale teplota vzduchu ne a ne povylézt nad 12°C. Foukal větřík, takže se zdálo být ještě chladněji. Po cestě jsme narazili na takovou mini Matějskou, kde jsme pozorovali děti na řetízkovém kolotoči, jak se zoufale drží ledových řetízků, kape jim z červených nosíků a nevydají ani hlásku přes zimou drkotající zoubky.

Po cestě jsme potkali bezpočet krásných staveb, kterých je Ammán plný. Tady je jedna budova na ukázku.

Mešita

Jakmile jsme šli již dvě hodiny, byl čas na kontrolu směru podle mapy. "Je to kousek od támhle toho kruhového objezdu" (kousek rozumějte v dohledu = hodně daleko). Po další půlhodince chůze jsme nenašli ani zmiňované Café, ani nic co by nám připomínalo že jsme tu již někdy předtím byli. Po letmém pohledu do mapy nastalo překvapení. Přešli jsme místo označené v mapě asi o 15min. Vrátili jsme se a ani na druhý pokus jsme si nedokázali vybavit nic, co bychom si pamatovali. To bylo fórků na téma skleróza a pod. Nicméně co teď. Ještě, že jsme s sebou vzali navigaci. Ta nám prozradila, že naše Café je od tohoto místa vzdáleno 5,5km. Berem taxi! Tohle už nedáme. Bylo docela pozdě a žaludky se pomalu hlásily o příděl. Plavmo jsme se vrhli do čtyřproudé vozovky hlavního tahu a za dvě minuty byly před dalšími čtyřmi pruhy opačného směru. Zvyklí na pražské přechody jsme lehce prokličkovali za plného provozu aniž by někdo překvapením stihl byť jen zatroubit. Chytit taxi bylo otázkou několika vteřin. Řidič neuměl ani slovo anglicky, podle názvu místo kam chceme neznal a podle mapy nebyl schopen se orientovat. Pája mu strčil před nos navigaci a ukázal rovně. Jenže řidič viděl navigaci možná jednou v nějakém vědeckofantastickém filmu a jen zíral a netušil, že ta mašinka mu ukáže cestu. Chvíli rozrušeně gestikuloval, jako, co z toho má poznat, ale nakonec se rozjel. Měli jsme obavu, že daleko nedojedeme, jelikož byl pohybujícím se kurzorem na displeji tak konsternován, že se na silnici málem ani nepodíval. Po pár kilometrech už byl profík a nepotřeboval, aby mu Pája na každé křižovatce ukazoval kam má odbočit. Dokonce se na rovince odvážil dotknout na displeji jedné z ikonek a málem převrátil auto v okamžiku, když se mu na displeji změnily údaje. Pája mu to "opravil" a taxikář obdivně pokyvoval jaká je to úžasná technika. Dovezl nás na místo 5,5km za 1,25JOD a s kvílícími pneumatikami zmizel radostně v dáli pln nových zážitků. My si našli místo v restauraci u okna, objednali si zmrzlinové koktejly (v tomto podniku nepodávají alkohol, to musíme dohnat večer v hotelovém baru). Když jsme spláchli pachuť procházky, našli jsme v jídelním lístku pizzu a dali si "vzor" barbecue (kus á 4,50JOD). Já s kuřecím, a Pája s hovězím masem. Přinesli dvě ohromné pizzy na skleněných talířích a každému půl litru vody (za kterou si na konec nechali zaplatit 0,80JOD za jednu).

Pizza v Tche Tche café

Po večeři jsme funěli jako bernardýni v létě, ale Pája nechtěl bez kávy odejít. Dali jsme si kazdý vanilkové cappuccino (3JOD za jedno). Trošku jsme se rozseděli, navíc na televizích běžel basketbal a najednou bylo 21:45 a návrat na hotel tudíž jasnou volbou. Taxi k hotelu nás stál 0,75JOD. Ještě tradiční posezení v lobby baru před spaním a zítra opět čekejte zajímavěji strávený poslední den našeho pobytu v Jordánsku. Pokud má někdo dojem, že jsme vynechali bazén, tak i nám je to moc líto, ale jak jste viděli... to prostě nešlo stihnout.

Hotel v nočním světle

Přidat komentář


Bezpečnostní kód
Obnovit