Přání, abychom odjížděli v pět ráno od hotelu se rozplývá již v moment, kdy jsme šli spát. Dobrá, vyjedeme v šest. Je půl šesté, kupodivu je Pája již vysprchovaný a budí mě. Mám velkou "radost". Scházíme do Lobby, kde je každé ráno do šesti hodin připraveno malé občersvení pro hosty, kteří opouští hotel a nestihli se najíst. Dali jsme si každý dvě kávičky a snědli jsme celé "malé pohoštění". Byli jsme nasnídaní, zaplatili jsme účet za pokoj a odhlásili se, s tím, že do půl hodiny bychom mohli být sbaleni. Byl to optimictický vyhled. Trocha zdržení na začátek nevadí. Kolem sedmé se dostáváme k balení, v osm už opravdu sedíme v autě, se všemi rozloučení, nasnídaní, sbalení a vyrážíme. Nevezeme vše. Co nebudeme potřebovat, necháváme v hotelu v úschovně. Po hodině jízdy dostává Páva hlad. Naštěstí jsme připraveni a tak zastavujeme na nekonečné dálnici. Nikomu nepřekážíme, nikomu nevadíme, nikdo netroubí, jen občas nám zamávají.
Ještě jsem vám nenapsal kam, že se to vlastně dnes chystáme. Tak dobrá. Dnešním cílem je přístavní město Aqaba. Abychom nejeli jen 360km po dálnici směrem na jih, uděláme malou zastávku v kamenném městě, které bylo vybudováno několik let před naším letopočtem a jmenuje se Petra. (hezké jméno, že?). Zhruba po půl hodině od snídaně, Pája vzdává řízení, protože se mu chce spát a necítí se. Sedám za volant, v rádiu nám vyhrávají místní moderní rytmy (není to špatná hudba - nám se celkem líbí) a polykáme další kilometry, zatímco spolujezdec upadá do spánku. Zbývá ujet ještě asi 80km. Na dálnici je povolena max. 110km / hod., která je někde snížena na sto nebo devadesátku. Asi 40km před cílem už nemůžu udržet víčka ani já. Budím pochrupujícího bráchu a je mi ho líto. Chtěl jsem ho dovézt až na místo, ale bouračku riskovat nechci. Pája se budí, ale za volant se mu nechce, prý mi raději bude číst co je zajímavého v Petře, budeme si povídat a nenechá mě spát. Po jedenácté hodině jsme ve vesničce Petra, odkud půjdeme pěšky do skal, které jsou všude kolem nás.
Vstupné nám trošku vyrazí dech (chtějí 50JOD za osobu), jenže k divům světa nejezdíte každý víkend, abyste mohli ohrnovat nos nad cenou. Podle průvodce, pokud máme jen jeden den, bychom měli udělat jen "malý" okruh počítaný na cca 5hodin. "Co tady v těch kopcích může trvat prohlížet tak dlouho?" Od brány na nás celou cestu pokřikují místní beduíni a nabízí nám dopravu ke skalnímu komplexu na koni nebo na vozíku taženém oslíkem. Je to jen 800 metrů, takže odmítáme a jsme ohromeni tím, co vidíme vytesáno do skály hned podél cesty. Prohlíželi bychom si to celé odpoledne, ale v tu dobu jsme ještě nevěděli, že jsme si vlastně prohlíželi jen nepatrný zlomek toho, co tehdejší lidé dokázali vyrobit. Později jsem si připadal jako turista, který je ohromen dlažebními kostkami a ještě nezvedl hlavu k pražskému Orloji.
Cesta vede celou dobu z kopce a tak se nám jde z vesela. Před vstupem mezi skály je ještě zastávka, kde parkují koníci a oslíci a nabízejí svezení celou (1,2km dlouhou) skalní soutěskou. Ne...půjdeme pěšky.
Hned po prvních krocích si začnete připadat úplně nicotní. Jednak se noříte mezi skály staré miliony let, jednak cesta po které jdete vznikla při rozlomení té masy kamene a zároveň se nad vámi tyčí až 80m do výšky. Cestička, po které se dolů z kopce valí davy turistů má šířku v rozmezí 1Om - 3m. Sestupujeme pomalu z mírného kopce a pomalu nedýcháme. Kdo trpí klaustrofobií, by sem neměl raději chodit. Tento úsek se jmenuje As-Siq.
Když už jsme téměř na konci (což nevíte, dokud tam nedojdete), ozývá se z míst před námi "OOOOOOCH", "AAAAAACH", "JŮŮŮŮŮŮŮ". To je signál, že se blížíme na konec soutěsky. V momentu, kdy vyjdete z těsného prostoru skalního sevření, rozprostře se před vámi ohromné prostranství (velikosti nádvoří Pražského hradu) a přímo před vámi ja do skály vytesána "Pokladnice". Tak se ona stavba jmenuje. Má rozměry 30m na výšku a 43m na šířku. A vy si připadáte vedlé té nádhery jako mravenci. Při představě, že tohle do skály vysekával někdo, kdo ještě neznal ani pořádné kladivo, neměl žádné jištění (po stranách si všimněte vytesaných chytů) a musel mít až neskutečkou představivost (chyby nemáte jak opravit), vám zaručeně nažene na chvíli husí kůži.
Teď už nás nemůže nic překvapit. U Pokladnice jsme si dali oběd, který jsme si donesli s sebou a odpočinuli si. To víte, máme za sebou skoro dva kilometry. "Tady za rohem vede cesta k divadlu", haleká Pája a vyráží. Za "rohem" znamená asi 300m a máme z toho legraci na celý den, protože tady vlastně VŠE za rohem a kousek před vámi. Jenže jak se nacházíte v ohromném prostoru, který se "za rohem" před vámi otevře ztrácíte lehce pojem o vzdálenosti. Všechno je obrovské a tak se další stavby zdají být na dosah. Když už ale jdete 15min. ostrou chůzí z kopce a pořád tam nejste, začnete si teprve pak uvědomovat, jak jste v tom prostoru zanedbatelní.
Nebudu vás moc rozptylovat psaním omáčky okolo. Vstupné, za ten zážitek je adekvátní a kdyby bylo vyšší, pořád by nevyjádřilo hodnotu toho zážitku. Vychutnejte si s námi tu krásu a umění lidí z prvního století našeho letopočtu.
Urn Tomb
Qasr al-Bint
Temenos Gate
Colonnaded Street
Nymphaeum
Celkový pohled na Urn Tomb a vedlejší kobky
Proč v průvodci píšou, že je lepší mít na Petru víc než jen pár hodin jsme pochopili. Děkujeme. Že nestihneme všechna místní NEJ je jasné, takže zvolňujeme chůzi a já vybírám podle mapy zpáteční cestu. Pájovi se moc (vůbec) nechce a pořád hučí, že před námi žádnou cestu nevidí, až opravdu asi po půl hodině chůze cesta končí a my stojíme nad srázem. Je něco ke čtvrté a sluníčko zapadá v 17:50. Musíme si pohnout, abychom tu nemuseli být přes noc. Jak jsme zaslechli jednoho beduína, v noci je tu taková tma, že vidíte jen půl velblouda před sebe a někdy ani to ne. Brrrr... Hrozná představa. Navíc nám došla SDkarta a skončilo focení.
Když dosedáme na lavičku na hlavní cestě "hned vedle" divadla je půl páté. Zjišťuji, že málo pijeme a moje prsty nejdou skoro ohnout, jak je mám nateklé. Bráška machruje, ale není na tom o moc lépe. Proto všechny dopředu upozorňuji. Nestačí si s sebou nést zásobu pití, ale je potřeba i pravidelně pít. Je tady velké teplo, ale protože jste v pouštní oblasti, je tu i nepředstavitelné sucho. Tudíž se z vás pot odařuje tak rychle, že máte dojem, že se nepotíte. Buďte proto opatrní! Po delším odpočinku a obdivování výhledu, popíjení vody a srandiček na téma "My v poušti" se zvedáme a chystáme se na zpáteční cestu."Jestli mi upadnou nohy, beru si velblouda a nechám se vyvézt až k autu" vyhrožuju, ale i Pája tahá z posledních sil. Předbíhají nás francouzští a němečtí důchodci, kterým v půl šesté odjíždějí autobusy. Je to potupné, chvíli se snažíme držet krok, ale pak zpomalujeme, protože nám autobus nikam neujede a navíc se chceme ještě trošku pokochat. Když vyjdemena cestu, která vede od soutěsky ke vstupní bráně, je dole cedule, že při zakoupení lístku máme v ceně zahrnutou dopravu na koních zpět ke vstupu. Utrmáceni chceme této služby využít, ale beduín nám vysvětluje, že sice koně jsou zadara, jenže mu musíme dát TIP (dýško) 5JOD. "To na tebe kašleme" povídá Pája. Nakonec se rozmýšlíme zda smlouvat nebo ne. Nemáme sílu na smlouvání a nevíc chceme být stateční. Vracíme se k autu pěšky a v dobré náladě. Neopakovatelnost zážitků se nám vryla hluboko, hluboko... ko... ko....
Sedáme do vozu, Páva opět za volant a šplháme se ven z Petry. Ještě pár fotek, jak vypadá Petra shora a tiché doufání, že zahlédneme kousíček té krásy odsud. Ani náhodou, jen masy horského pásu a na jednom konci krčící se vesnice Petra.
Jsme krásně unaveni. Na procházce jsme strávili Od jedenácti do půl šesté. Tak si to spočítejte. I městský kluci mají výdrž. Jedeme do Aqaby. Zbývá 110km. Příjemně unaven se uvelebím v sedačce a cítím jak se mi zavírají oči. Lahoda. Podívám se na řidiče a pozoruji, že i on si užívá lahodný oddech po celodenním pochodu. Zastavujeme a z kufru vyndavám průvodce, ze kterého Pájovi čtu co nás čeká v Aqabě a nějaké základní informace. Jenže číst si můžeme jen do doby než zajde sluníčko. Náš Sunník nemá světýlka pro čtení, tudíž v šest už máme po srandě. Schází ještě asi 80km a opět se střídáme za volantem. Pája sice jako řidič usíná, ale jako spolujezdec má skvělou výdrž. Plácáme páté přes deváté, probíráme co jsme viděli, co nás čeká a jak naplánujeme naše tři následující dny. Do Aqaby vjíždíme asi kolem půl osmé večer. Oddechli jsme si a tleskali jsme pilotovi, že nás dopravil v pořádku. Pája listuje po tmě v průvodci a vybírá hotel. Pro nedostatek světla to vzdává a pokračujeme nazdařbůh. Hned u prvního hotelu zastavujeme. Je to Intercontinental a Pája se tam pěkně zdrží, zatímco já přešlapuji u vozu. Noc stojí 180JOD, ale pán na recepci je milý a dal by nám slevu 30JOD. 12tis. za tři dny se nám zdá docela dost, ale když nebude nic levnějšího, rádi se vrátíme. Již v centru Páva ještě vyběhne do hotelů Marriot, Aqaba gulf a Rae'd, ale všude mají plno. Ještě jeden hotel a pak se vrátíme do Contíku. Brzdím před hotýlkem Mina Hotel a z ulice pozoruji rozhovor na recepci. Pája se jde podívat na pokoj a po návratu mi sdělí, že mu recepční nabídl pokoj za 50JOD i se snídaní pro dva. Není co řešit. Auto parkujeme vedle hotelu a jdeme se zapsat. "Já mu neřekl, že tu chceme být tři noci, tak snad bude mít volno", šeptá Pája. Měli a dokonce cena pokoje je vyšší, než 50JOD, které platíme my. Po odložení věcí na pokoj se vracíme na parkoviště abychom povečeřeli v kufru, protože díky všudypřítomným skenerům zavazadel nás nenechají pronést jídlo do hotelu. Po večeři si přeji vidět moře. Jsme pár ulic od veřejné pláže, na které jsou připraveny koberečky, kde vám po celou noc budou připravovat šišu nebo nalévat kávu či čaj. Panorama pláže nám dělají dvě nákladní lodě, kotvící u přístavu a přes Aqabský záliv k nám doráží světlo z irzaelského města Eilat, které leží jen asi 25km od nás. Chvíli se kocháme a užíváme si pohodičky a pocitu, vítězství. Jsme na místě, živí a zdraví, je tu krásně (oproti Ammánu asi o 15°C více) a i večer se dá chodit po městě jen v lehkém svetříku. Mobily nám ukazují devět hodin a my se začínáme motat únavou. Jdeme spát...