4.2.2014 - Výlet do Betléma


Hodnocení uživatelů:  / 1
NejhoršíNejlepší 
Napsal Petr Šťastný

 Na můj vkus hodně článků začíná slovem budík. I tentokrát tomu není jinak. V půl sedmé ta potvora zase hraje a dostává od Páji co proto. "Půjdem spolu do Betléma, důdlaj, důdlaj, důdlajdá" zpívám Pájovi místo budíku a evidentně se mu můj zpěv moc líbí. Před osmou Pája vybíhá z hotelu pro auto, které máme opět na placeném parkovišti a chce předběhnout pána co rozdává pokuty. Přeparkuje na hotelové parkoviště, kde dnes budeme parkovat za 15$ na celý den. Scházíme se na snídani a cpeme se jako o závod, abychom dlouho vydrželi. Navíc máme trochu na spěch, protože dnes podnikneme výpad na Palestinské území. Nemůžeme jet autem, protože jsme byli upozorněni, že nás tam nevpustí a tudíž se musíme poprat s místním MHD. Venku je nějakých 9°C, takže se oblékáme teple. Na recepci se informujeme kde tu mají poštu, protože je na čase zaplatit pokutu, kterou jsme vyfasovali hned druhý den. Pošta je podle popisu hned za rohem a poznáme jí podle červeného nápisu v originálšitně. Nemá ani cenu aby nám napsal na lístek jak se to píše, protože už jsme nějaké nápisy zkoušeli porovnat a ono to nemá moc smysl. Obejdeme hotel a přes ulici opravdu vidíme budovu s červeným nápisem.

Vstoupíme dovnitř a zjišťujeme, že evidentně zdejší pošta funguje úplně stejně jako u nás. Sedí tu spusta lidí a nic se neděje. U jednoho okénka není žádný klient a tak Pája přistupuje a pát se kde může zaplatit pokutu. Paní mávne rukou a posílá nás ke vchodu pro lísteček. Tak to jsme v pr..li, vyprskneme smíchy, protože u tlačítek jsou jen hebrejské popisy, takže jednou z možností je vzít si od každého jeden. Jak se tam tak hloupě chechtáme, pochopí jeden z domorodců naší bezradnost a ukazuje na tlačítko, které máme zmáčknout. Dostáváme lístek 44 a vzdáváme možnost zeptat se, kdo je poslední. Sedáme si mezi ostatní a přejíždíme očima halu sem tam, až najdeme nenápadnou obrazovku s reklamami, kde se v horní části zobrazuje číslo lístku a číslo pokladny. "Doufám, že to neprošvihneme a nebudeme muset pro další lístek" vtipkuju s bráchou. "neboj, dyť slyšíš, že to hlásí" sekunduje Pája. Posloucháním vytušíme, že 44 se hebrejsky řekne ALBA ALBA a soutěžíme, kdo první uslyší další čtyřku. Když na nás přijde řada, přistoupíme k naší přepážce, pozdravíme a brácha suverénně položí dámě za přepážkou otázku: "Prosím vás, dostal jsem pokutu, ale je to tady moje první, nešlo by to nějak udělat, abych to nemusel platit?". Dáma zachová kamennou tvář a ujišťuje nás že "NĚJAK" to nepůjde. "OK a nemohl bych dostat nějakou slevu"? Musím se otočit zády. Paní se rozesmála na celé kolo tak, že málem spadla ze židle a i mě dělalo docela problém nevybuchout smíchy. Ani s tímto požadavkem jsme tedy neuspěli a nezbývá než vytáhnout z peněženky 100ILS (581Kč). Nicméně touto scénou se pak bavíme dalších 20min. cestou na autobus.

Do centra k Damascus Gate to máme 7 zastávek tramvají. Cena jízdenky pro jednoho na jednu jíszdu stojí 6,90ILS (40Kč). Rychle počítáme, že když pojedeme tramvají, stojí nás jedna zastávka zrhuba 6Kč. No fuuuuuj... Jsou to přeci jen 3km a je relativně hezky a teplota pomalu stoupá. Je zase 10 hodin. Jak my to děláme, že ať vstaneme, kdy vstaneme, vyrážíme v deset. Nemáme naspěch. Cíl cesty je jasný a tudíž až tam budem, tak tam budem. Jdeme svižnou chůzí a za dvacet minut máme v dohledu autobusové nádraží. Není to velké nádraží, je tu asi jen 6 odjezdovým míst a jsou označena hebrejsky, arabsky a latinkou. Další nápisy s cílem cesty jsou na dveřích autobusů připravených u nástupišť. Míjíme moderní Mercedes pro 50 osob, protože jsme zaslechli něco ve smyslu, že autobusy odjíždí po naplnění a ne podle jízdních řádů. S tím máme již zkušenost z Jordánska a nehodláme riskovat, že tu budeme sedět tři hodiny než (jestli vůbec) se naplní. O pár míst dál stojí stará herka pro 20 cestujícít a právě se chystá odjíždět. Pája udělá pár rychlých kroků, skáče dovnitř a pokládá řidiči jednoduchou otázku: "Betlechem?". Ten kývá hlavou a tak platíme 5.50ILS za osobu /celkem asi 64Kč). Našli jsme si místo v poslední řadě a ihned odjíždíme. Že jsem vlastně nenapsal pořádně kam jsme se to tak vypravili? Jedeme se podívat do Betléma, který leží na Palestinském území, abychom se podívali kde se nám to ten Ježíšek vlastně narodil a potichu mu poděkovat za všechny ty dárky, co nám každý rok nosí.

Cesta starým, rachtajícím, ne úplně čistým a řekněme nevábné aromatizovaným autobusem, který se kdysi hrdě jmenoval Mercedes, trvá slabých 20min, během kterých si užíváme vyhlídkovou jízdu městem. Autobusy a taxi mají vychrazený jízdní pruch uprostřed silnice a tak nestojíme v kolonách a pomalu se přibližujeme ke zvolenému cíli. Cestou si děláme legrácky a vzpomínáme na trénink, který jsme si naordinovali ještě na hotelu. Nesmíme totiž používat některé, v češtině běžné, oblíbené výrazy a gesta. Ptáte se co mám na mysli? Tak zde je několik příkladů. 1) Hoď mi to GRANÁTový jabko. 2) Zpomal, letíš jako RAKETA. 3) Podívej, to je BOMBA. Jistě bysta dokázali vyjmenovat další. Ani naznačovat nějaké házení, lovit peněženku z náprsní kapsy nebo dělat ratatatata. Z pochopitelných důvodů jsou na takové věci příslušníci obou místních národů dost citliví. A už vůbec nepřipadá v úvahu vyslovit a autobusu něco ve smyslu Aláh je velký. Vtipkujeme a gesty si v autobusu ukazujeme co nemáme a nesmíme ale humor nás přechází v okamžiku, když autobus zastavuje u 7m vysoké zdi ozdobené navrchu ostnatým drátem. Vypadá to, že to není Palestinské území, ale Palestinská rezervace, do které není radno vstupovat. netroufáme si ani sáhnout na foťák a pořídit nějaké foto. Okamžitě se na nás vrhnou taxikáři, nabízející nám své služby a téměř nás nutí nastoupit do auta. Před námi je sympatický pár, který seděl v autobusu před námi a jsou z chování palestinských taxikářů evidentně vyplašení. Slečna se nás ptá zda by se k nám nemohli přidat a my v tom nevidíme problém. Procházíme bránou nazvanou "EXIT" a přicházíme k první kontrole, která nás bez prohledávání směruje k dalšímu exitu. "A jéje.." říkám. Asi se jim nelíbíme a tím východem vylezeme zase zpátky k autobusu a máme po srandě. Až cestou zpátky pochopíme. Je to sice východ, ale z Izrealského území a jako by východ do jiného "světa". Světa za oponou.

Procházíme tedy kontrolním stanovištěm na rozlehlé prostranství, kde jsou nápisy ve smyslu, abychom se zde nezdržovali. Nacházím "ENTRANCE", ale jeden domorodec mi ukazuje na další EXIT a posílá nás tam. Teď již ve čtyřech tedy vstupujeme do dalšího východu a procházíme několikátým turniketem po jednom do díry ve zdi. Po průchodu zdí se ocitáme téměř v kleci. Po pravé straně zeď, nad námi ocelové trámky zakryté vlnitým plechem a z levé strany mohutné mříže. S Pájou se nevejdeme vedle sebe a tak svižně pochodujeme dobrých sto metrů, než teprve tento klaustrofobní prostor končí. Připadáme si jako kdybychom vstupovali do vězení a padá na nás na okamžik pocit, jako když jsme tam na pořád a že vlastně když se někomu zamane, už se ven nedostaneme. Prostor před námi se poněkud rozšiřuje a po dalších 50ti metrech se konečně můžeme odpoutat od zdi a jít stranou. Jakmile jsme od zdi za první zatáčkou, vrhne se na nás dav taxikářů, kteří zde číhají na turisty a snaží se získat svoje rito. Vysvětlují nám, že je to do centra 7km, budeme unaveni, je to daleko, budeme tam s nime rychleji, a to pořád daleko. Chtějí za svezení 100ILS a jsou ochotni jít až na 50ILS za 4 cestující. Mají ale smůu. Za prvé jsme rozhodnuti jít pěšky, za druhé máme navigaci, za třetí se nás snaží přesvědčit hned u informačí tabule na kterou se ještě odvolávají a my víme, že 7km je to přes celý Betlém a ne tam kam chce dojít my. Proč se tomu vlastně říká Palestinské území, když jsou tam zavřeni? Je to spíš Palestinská rezervace. Grafiti, které potkáváme svědčí o tom, že ani místní z této stavby nejsou nadšeni a to, že je tam Izraelci zavřeli je celkem trápí. Stejné pocity museli zažívat lidé poblíž neslavně známé Berlínské zdi.

Představujeme se s Erikou a Markem. Ona ze Slovenska, on z Londýna. Oba pracují v Londýně a působí zajímavým dojmem. Erika jako čertík z krabičky, zatímco Mark jako britský gentleman, který své emoce neventiluje mezi ostatní. Ona působí velice energicky, on seriozně. :) Domlouváme se, že ani my, ani oni nemáme tak úplně plán co všechno chceme vidět a stihnout a máme na to celý den, takže prostě projdeme co půjde uvidíme co nám takříkajíc cvrnkne do nosu. Krámky, které míjíme jsou z větší části ještě zavřené a vše na nás působí tak nějak posmutněle. Vše se rázem mění v chvíli, kdy zhruba po kilometru chůze odbočujeme z hlavní silnice a sledujeme uličku klikatící se mezi domky místních obyvatel. Najednou se před námi otevírá úplně jiný pohled, než jaký nám nabízí Jeruzalém. Protože jsme z Jordánska přivyklí, nevzrušuje nás vyvolávaní místních trhovců nabízející vše od pantoflí, přes jahody až např. po vyřezané Jezulátko.

Po hodinové procházce po Betlému přicházíme na náměstí, které ve své horní části začíná Omar mosque (Omarova mešita). Po pravé straně je mnoho obchůdků se suvenýry v levé spodní části stojí budova Betlehem Peace Centre - Turistické centrum, kde si můžete dojít na 2ILS na WC a získat informace o hotelech a mapu pro lepší orientaci mezi místními památkami.

Ve spodní části zmiňovaného náměstí je kostel, před kterým je parkoviště, na kterém Pája fotí krásnou e30tku. U parkoviště je deska s nápisem, že stojíme před místem narození Ježíše Krista a že je tato památka pod ochranou UNESCO.

Když přecházíme přes parkoviště, přimotá se k nám místní průvodce, který nám urputně nabízí své služby. Za cenu 100ILS nás provede s výkladem celým kostelem, který má tři části. Neprojevujeme zájem a tak slevuje na 50ILS za to, že nás dovede bez čekání přímo na místo jesliček. I to odmítáme a on to po chvilce přemlouvání vzdává. S napětím a v očekávání zvláštní atmosféry vstupujeme miniaturní dírou ve zdi kostela, která umocňuje napětí do předsálí kostela. Rozhlížím se kolem a sleduji všudypřítomné lešení a restaurátorský tým, šplhající ve výšce. Před námi je velký oltář, který se nemůže srovnávat s majestátností a výdobou ani kostelu na Vyšehradě. Mezi námi a oltářem se mačká několik skupinek turistů z Ruska a Číny. Jsme asi třístí ve frontě a jsme odhodlaní si pro ten zážitek frontu vystát.

Stojím s Markem ve frontě a Pája s foťákem nenápadně mizí někde v přední linii. Za necelých deset minut se vrací a sděluje nám, že jsme udělali dobře, že jsme nezaplatili průvodci a že přišel na to, jak se dostat k jesličkám prakticky bez čekání. Nemusí nás přemlouvat a procházíme levou částí kostela nenápadně až na úroveň hlavního oltáře, vedle kterého sedí pravoslavný kněz a vedle něho voják. ten to tam hlídá a organizuje. Sem vodí průvodci své ovečky a prakticky je zde východ od jesliček. Pája říká vojákovi, že nás sem přivedl průvodce. Dostáváme intrukce čekat a po chvíli rozděluje naší skupinku na dvě části a ma dáváme přednost Markovi s Erikou. Při sestupování pod oltář rapidně roste teplota a vnímáme menší podíl kyslíku ve vydýchaném prostru. Je zde asi třicet turistů. Čekal bych, že na takto posvátném místě zde bude panovat úcta a pokora. Místo toho zde vládne bojová nálada, vládnou ostré lokty a pro strkanec se nemusí člověk ani pohnout. Pořizuje několik fotek z okolních oltářů než se rozhodneme zařadit do fronty, což není nikterak jednoduché. Mám pocit, že se tu strhne za chvíli bitka a bere mi to chuť čekat. Pouštím několik ostrých "věřících" před sebe, ale protože jsem tam nejvyšší, je těžké mě odstrkat z fronty.

Proto nenápadně blokuji ostatní, abych dal Pájovi prostor pro několik snímků místa, kde se měl narodit křesťanský spasitel lidstva. Konečně se dostávám k "jesličkám" a nahlížím do místa, odkud přede mnou koukalo asi 50 zadků. Pohled na lidi líbající hvězdu na podlaze mě zrovna nepovzdbudil k tomu, abych něco takového absolvoval a když jsem na kraji, alespoň vyřídím vzkaz naší mamky, že mám pozdravovat. Povídám: "Milý ježíšku pozdravuje tě mamka Šťastná". Tak snad jsem mu udělal raodost a zase mi přinese příští rok nějaký dárek. :)

Vycházíme ven a lapáme po čestvém vzduchu. Procházíme dále komplexem kostela a chvílemi posloucháme výklad průvodců, kteří zde provází. Na jedno místo nikdo z nich nechodí a turisty nevodí a přesto je tam otevřeno. Dveře dokořán, koberec na podlaze, dřevěné schodiště a nikde nikdo. Dlouho se s Pájou nerozmýšlíme, protože kdyby tam neměl nikco chodit, určitě by nám to řekli. A šup, už jsme uvnitř. Jedná se o "vzpomínkovou místnost". Na zdi je spousta ceduliček, kde jsou napsaná jména lidí, kteří věnovali určitou částku zdejšímu kostelu. Je tam snad tisíc ceduliček a asi pět minut čtu, odkud ti lidé jsou. Většinou američané. Pája udělá náhodně jednu fotku a až na hotelu poté zjistíme, že vyfotil jméno někoho ze Slovenska.

Uprostřed místnosti je obrovská kniha, která kdysi, kdysi, kdysi dávno sloužila jako matriční kniha.

Vycházíme ven a rozhlížíme se kam bychom se zašli podívat teď. Zatavujeme u informační tabule na náměstíčku a dozvídáme se spoustu zajímavostí o historii Palestiny. V podstatě zjišťujeme, že jsou na tom Palestinci jako Indiáni v Americe. Ale tyhle informace si dokážete zjistit sami. Podle plánu města by nedaleko měl být františkánský kostel s názvem Milk Groto zasvěcený neplodným ženám. Co jsme viděli uvnitř nás opravdu udivilo. Jednou z věcí bylo, že když Erika zapálila svíčku přání. Ve chvíli kdy se nedívala vstal jeden z mnichů, kteří s námi v kostele byli, sfoukl svíčku a položli jí mezi ostatní k zapálení. A druhou obraz, který můžete sami vidět.

Od Milk Groto procházíme kolem krámků se suvenýry a povídáme si s místními prodejci, nahlížíme do dílny, kde se vyrábí polotovary na růžence až dorazíme zpět na náměstí. Když kolem nás prochází vtíravý průvodce, na kterém jsme ušetřili docela vydatný oběd tím, že jsme si ho nenajali, ptám se ho zda neví o nějaké dobré kavárničce. Dostávám radu zdarma a hned na náměstí zakotvujeme v restauraci Square. Velice hezké a čisté, voňavé místo. Objednáváme si kávu a vodní dýmku s melounovým tabákem. Mark si dává... a teď se držte... Palestinské pivo!!!! Nepátrali jsme po podrobnostech z čeho to asi je, když v okolí asi 800Km neroste chmel ani ječmen, voda je tu vzácností. Chutnalo to trochu jako pivní limonáda, ale s chutí plzně v závěru polykání.

V družném hovoru tu strávíme hodinku a půl a je nám příjemně. Bavíme se a ani se nám nechce zvedat, když si na hodinkách ověříme, že je čas, abychom se nějak rozumně dokázali vrátit do Jeruzaléma. Venku začal padat svatý déšť. A tak jsme svatě zmokli. A teď jsme pokřtěni přímo z Betléma. Ale mělo to své pozitivum. Jak jsme se dozvěděli, na tomto území nepršelo zhruba tři měsíce a před tím jen napadl sníh a před sněhem taky dlouho nepršelo. Takže to, že jsme my zmokli přineslo všem v Betlémě velikou radost. Nepromokli jsme, zase takový liják to nebyl. Cesta zpět ke zdi a ke vchodu nám zabrala asi půl hodinky. Vymysleli jsme nový adrenalinový sport. To si takhle vezmete tričko s nápisem "I LOVE PALESTINA" a poběžíte přes židovskou čtvrt. Kdo doběhne nejdál než ho pejzáci sejmou, ten vyhrává. Cestou jsme se pro jistotu zeptali na cestu, i když jsem si byl jistý, že jsme "na správné cestě". Ten člověk se nás opět zeptal odkud jsme a když jsme mu to prozradili ukázal nám vzorně napsanou ceduli na vchodu do obchůdku ve stylu, že nás vítá a má dobré ceny. Prý jeho syn studoval v Brně na doktora. Cestou pořizujeme fotky, které musí pohnout emocemi každého člověka. Ti, kteří pamatují Berlínskou zeď a někdy se k ní přiblížili v její největší slávě, tak asi mohou tušit, jaké to je. Zde jen pár ochutnávek.

Přicházíme k místu s nápisem "ENTRANCE", kterým se dostáváme do prostoru bezpečnostních kontrol, kterými procházíme naprosto v klidu a ještě nám Izraelci se samopaly na krku zamávají. Vchodem se dostáváme zpět na silnici k Jeruzalému, kde již čeká stejný autobus, aby nás odvezl zpátky. Tentokrát bylo poněkud více obsazeno a tak si sedám za bráchu k domorodci. Najednou se bráchův soused prudce zvedne, uteče z autobusu, řidič zavře dveře a my se rozjíždíme. Sednu si k bráchovi a pro jistotu se podíváme pod sedadlo, jestli nám tam ten dotyčný nenechal nějaký třaskavý dárek. Nic. Nic tam není a tak se nám znatelně uleví. A to až tak, že dostaneme hlad. Dáváme si semínkový chleba se sýrem. S Goudou. Jak si tak mlaskáme, ani nezaregistrujeme, že náš stojící autobus na jedné zastávky obstoupilo 5 Izraelských vojand jako z kalendáře. Ne, nikdo neměl narozeniny a nebyla to erotik šou. Provedli důkladnou kontrolu všech přítomných a teprve, pak se rozloučily a my mohli pokračovat. Nesmály se a nevtipkovaly. Šel z nich trochu i strach. Pak už jsme jen dojeli zpět k Damascus gate. Rozloučili jsme se s našimi spolucestovateli a dostali od nich každý malý dárek. Koupili jsme si lístek na tramvaj a shodli se na tom, že po celém dni a 5ti hodinách strávených v plotem obehnaném Palestinském území si zasloužíme trochu se rozmazlit.

Ještě vás chceme trochu pobavit nebo alespoň ukázat, co nás zaujalo.

Zachovejte nám přízeň a děkujeme za komentáře.

Komentáře  

#2 Vlasta 2014-02-05 20:18
Tak dnešní výlet je ve znamení stezky odvahy.Zvládnou t zaplatit pokutu a ještě chtít slevu :D to chce hodně odvahy.Ještě, že si to slečna na poště špatně nevyložila a neprošpikovala Vás olovem ( věřím, že i ona vedle důležitych věcí v kabelce nosí malinkatou zbraň)Cesta do Betléma vypadala velice dobrodružně kam se na to hrabou vraždy v Midsomeru a ta zpáteční cesta ta mě dostala.Po rychlém úprku teroristy z autobusu by mě tam už nikdo neviděl ;-) . Možná Vám to kluci už ani nepřijde , když na každém rohu někdo číha se samopalem okolo krku 8) Měj te na paměti, že takové suvenýry by Vám na Ruzyni neprośly :-) páčko
Citovat
#1 stastna 2014-02-05 10:31
Tedy kluci,vy máte zážitky.
vy jste snad někde jinde.Všichni vypráví o Izraeli romány a vy takovou krutou pravdu.A ta panenka z obchodu s oblečením,co má pusu jako když sežrala Palestince........
Ale co v životě poznáš na vlastní oči,to ti prý již nikdo nevezme.
Jaký je oproti ČR časový posun?Že bychom se zahlédli na skypu ;-) Pa
Citovat

Přidat komentář


Bezpečnostní kód
Obnovit