Izrael - banner

Budík. Cože? Proč? Kolik je hodin? Protože máme zatažený závěs, v pokoji vládne přítmí. Ticho. Znovu budík a vidím jak Pája přeřizuje čas. Usnul jsem o pár hodin dřív, protože musel ještě něco dodělat do práce a ani nevím v kolik vypínal počítač. Po třetím zvonění budíku si začínáme povídat a probouzet se. Roztáhnu závěs a vtrhnu do koupelny. Když se vystřídáme, je půl deváté a je na čase se přesunout do restaurace na snídani. Restaurace je z části zaplněná rusky hovořících skupinek, stejně jako mladých američanů, které doprovází dva místní bodyguardi a jeden z nich je ozbrojen pistolí. Snídaně nic moc. Káva ve stylu 10gr kávy na litr vody, džus s divnou příchutí, lívance studené a bez chuti. Zachraňovaly to nakládané broskve, čokoláda, která se mohla lít ve velkém na lívance, vejce na tvrdo a Pája posnídal trochu vloček s mlékem. Vrátili jsme se na pokoj, narovnali záda a "vypracovali" plán na dnešní den. Půjdeme do centra. Všichni nás varovali, že se tam nedá zaparkovat. Kecali. Když víte kde, tak s emístečko dá najít. I jeden taxikář před hotelem se nás snažil přesvědčit, že nás tam odveze za 40ILS (240Kč). Když jsme mu po snidani říkali, že ještě nevíme v kolik pojedeme, sdělil nám, že si to máme rozmyslet, protože na nás nemůže čekat celý den. Tak to nás pobavil a nešplhnul si ani informací, že v Praze byl 5x, zná synagogu v Plzni a umí říct AHOJ. Po letmém prostudování mapy jsme se shodli na tom, že do centra dojdeme i pěšky. Řekli jsme si, že těch pár kilometrů v pohodě zvládneme a třeba cestou narazíme na nějaký krámek, kde se dá koupit něco k pití a k jídlu. Hotel opouštíme cca v půl jedenácté a plni elánu si to štrádujeme podél tramvajových kolejí do centra. Nemuseli jsme ani jít po chodníku, ani se bát, že nás přejede tramvaj. Téměř nulový provoz.

Asi po půl hodině chůze narážíme poprvé za dva dny na otevřený obchod. Vstupujeme, bereme každý plechovku Coca Coly 0,3l (8ILS / za plechovku), 1,5l vody (10ILS), a pro každého jednu tyčinku Bounty (7ILS / kus). Nákup v přepočtu za dvěstěpadesát korun. No jo. Něco pít musíme a nevíme, jestli ještě nějaké jídlo cestou potkáme. Odpočinuli jsme si trošinku na prázdné zastávce tramvaje a pozorovali davy valící se proti nám z centra. Všichni o pár čísel větší, černé obleky, krátké kalhoty, někteří jetě přes obleky v pláštích připomínající župany. Jiní měli na hlavách klobouky, další čepice připomínající beranice, další zase bílé punčochy, s bílými šálami i bez šál...mladí, staří, tlustí tencí, všichni téměř stejní a s pejzy po ramena (včetně malých dětí).

Po pěti minutách jsme si řekli, že je na čase vyrazit abychom tam ještě dnes došli. Kam? Naším cílem byla Jaffa Gate a Zeď nářků. Po pár minutách chůze se nám naskytl pohled na náměstí Safra Square. Na něm díky šlapání na kolech můžete rozehrát gamofon, rozsvítit žárovku, oživit "zvadlé" květiny v květináči nebo si změři rychlost šlapání. Možností je víc, ale nemáme na to celý den. Ze Safra Square není žádný výhled nikam než zpátky k tramvajovým kolejím, ale hned vedle je Francouzský institut. Kolem něj procházíme zahradou, ve které je instalována výstava betonových polštářů. Do některých se můžeme posadit, ale u každého je napsáno, že do nich nemáme skákat, protože jsou z betonu. Na první pohled ale vypadají měkoučce.

Několikrát pouštíme navigaci, abychom se ujistili, že jdeme správně a nebloudíme. Otepluje se a musíme sundat i svetry, protože teploměr ukazuje lehce přes dvacet stupňů na sluníčku. Celkem bez problémů přicházíme po hodině a půl k hradbám starého města (Old City). Prohlédli jsme si Davidovu věž a procházkou přes Arménskou čtvrť jsme se najednou ocitli vně hradeb u Sionské brány. Protože jsme se ale chtěli dostat DO města a ne opět VEN, podél hradeb jsme se opět dostali zpátky k Jaffské bráně. Tentokrát jsme nezabočili do Arménské čtvrti, ale pustili se úzkou uličkou, kterou z obou stran lemují malé krámky se spoustou veteší a suvenýrů. Ulička byla maximálně pro dva vedle sebe a pokud se někdo před námi zastavil, aby si něco prohlédl, stáli všichni až k bráně. Ze všemožných ptákovin nás velice zaujala trička s potisky a nápisy. Např. Obrázek slavné postavičky Pika - ču, který zde měl vousy a klobouk, přjmenovali na Pika - jew (džů) nebo znak supermana s kloboukem a pejzy jako SuperJew. Další nápis zhodnoťte sami.

V momentě, kdy se nám již zdálo, že jdeme dost dlouho, zeptal se Pája na cetu jednoho z prodejců na cestu. Chlapík se podíval směrem, kterým jsme šli a ukázal na nápis na protější zdi, na kterém byla ohromná šipka a nápis "Ke zdi nářků tudy" (Western wall). U vstupu jsme si přečetli o bezpečnostních kontrolách a trochu jsme váhali, zda jít dovnitř. Proto jsme pořídili foto z blízké vyhlídky, což se nakonec ukázalo jako skvělý nápad, jelikož o Šabatu se na prostranství před zdí nesmí fotografovat. Z letáků, prospektů a průvodců člověk nabyde dojmu o tajuplném prostoru, který obestírá bohatá historie a náboženské mýty. O místě, kde všichni hovoří v posvátné úctě potichu, pohybují se pomalu a vstřebávají amtosféru historických okamžiků. Jenže pak projdete kontrolou, na schodech hned vedle nápisů "Neblokujte průchod" sedí hromada místních i turistů, dostanete se na prostranství, kde je po pravé straně WC a plechový plot za kterým je nepořádek, staveniště a hromada kabelů zajišťujících "život" tohoto místa. Kde je plechový tunel vedoucí příme "do" ke zdi ve výšce 5m nad náměstím. Všude se to hemží rodinkami, křičícími dětmi, americkými a ruskými turisty v tričkách s krátkými rukávy fotící z mobilů i fotoaparátů. Projdeme s ke zdi s jarmulkami na hlavách ke zdi, kde je pár skupinek modlících se ortodoxů a další skupinka "pejzáků" pokřikuje na chlapíka, který půjčuje bible jako by to byly komiksy. Hned vedle je díra do skály, osazená dveřmi a za ní ve smradu zpívají další pejzáci náboženské texty.

Od zdi nářků Pája vybral nejbližší východ a zamířil k němu. Jenže... z prostranství před zdí nářků jsme viděli krásnou kopuli Skalního dómu. Východ, kterým se chtěl Pája vydat, by nás ale zavedl opět za hradby města a představa jít zase kolem dokola zpátky byla v tom horku nepřijatelná. Nedal jsem se a přemluvil ho, abychom se vrátili do labyrintu úzkých uliček Starého města. Jenže po pár krocích směrem k námi vytyčenému cíli nás zastavuje chlapík a tvrdí, že dnes je Skalní dóm otevřen a přístupný pouze pro muslimy a že máme přijít zítra, že je průvodce a rád nám všechno ukáže. Odmítli jsme s díky jeho nabídku a vydali se směrem k nejbližšímu východu abychom se dostali na silnici směrem k Olivové hoře. Průvodce je celkem neodbytný, asi nás nezná a doufá, že za svou výmluvnost dostane nějaký bakšiš, jenže po pár minutách se s námi raději loučí a vrací se lovit další toulavé turisty. Proplétáme se změtí uliček a snažíme se držet směr, kterým je podle nás Olivová hora, nicméně ná překvapuje stále ubývající množství turistů kolem nás. Za pár minut potkáváme jen sem tam nějakého ortodoxního a asi zatoulaného fousatého pejzáka. Prošli jsme nenápadným průchodem, který jsme našli jen díky tomu, že tam byla cedulka invalidy, ven na ulici a ocitli se na parkovišti, obehnáni kolem dokola zdí. Pouštíme navigaci a nabíráme směr k nejbližší bráně. Cestou pozorujeme, podle nás nešťastníky, procházející se po hradbách. V průvodci píšou, že je centrum otevřeno do čtyř odpoledne, ale pokud jste na hradbách, můžete zůstat i déle. Píšou tam, že kvůli krásnému západu slunce, jenže my si myslíme, že když jsou čtyři a nemá člověk štěstí, může trvat ještě třeba hodinu než se z těch hradeb "dohrabe" k nějaké bráně.

Vycházíme ven u sídla Arménského patriarchátu a po chvilce se nám otevírá krásný výhled na památky pod námi v Kidronském údolí, na židovský hřbitov v protějším svahu, krásná mešita se zlatými kopulemi na Olivové hoře, kam máme namířeno. Zdá se to ukrutně daleko. Musíme si odpočinout, sníst každý polovinu přídělu a doplníme tekutiny.

Z kopce se nám jde hezky a svižně. Humor nás přechází pod Olivovou horou, na kterou když se chceme podívat, bolí nás z toho za krkem. Protože jsem na hotelu místo mapy vzal doklady od auta, zapneme navigaci a snažíme se najít jinou cestu (třeba delší, ale jinou). Marně. Takže se vracíme kousek zpátky a následujeme ruské turisty s jejich průvodcem směrem ke Getsemanské zahradě. Před vstupem stojí dva místní, kteří raději peníze než Šabat a nabízejí suvenýry, pohledy a samozřejmě vybírají vstupné. Jelikož víme, jak je tato zahrada rozlehlá, prohlédneme si ji přes jejich ramena a odpouštíme si návštěvu Kostela Všech Národů v zahradě. Namísto toho vyrážíme do příkrého kopce, naplnění očekáváním něčeho vyjímečného. Jsme přeci na místě, kde vznikalo křesťanství, kde se tvořil základ této víry a kde dnes žije strašná hromada lidí, kteří by za tuto víru obětovali vše. Čím více se blížíme k vrcholu (jedná se o převýšení cca 140m), ztrácíme o tomto místě iluze. Po obou stranách sice olivovníky, jenže jako kdyby ani nerostli v zahradách, ale na smetišti. Tolik plastových lahví, igelitek, obalů od motorových i stolních olejů, papíry nebo plechovky. A to nejen podél plotů, kde by tuto situaci člověk připsal nezodpovědným turistům, ale na celých pozemcích, kam až dohlédnete. Asi půl hodiny nám s několika zastávkami trvá dostat se nahoru. Přicházíme na pokraji vyčerpání, ale Pája v sobě nachází skryté rezervy v okamžiku, kdy zahlédne naleštěné BMW E38. Mě spíše zaujme, že stojí před krámkem, ve kterém prodávají zmrzlinu, studenou limonádu s ledem, čerstvě mačkané ovoce. Majitel nebo prodejce za námi vybíhá, ptá se obligátně odkud jsme a nabízí nám svůj sortiment. Musíme odmítnout, protože jsme stále nevyměnili hotovost a disponujeme pouze 20ILS. Naviguje nás správným směrem k mešitě. Tam se nakonec nedostaneme, protože již venku stojí uvaděč a vybírá za vstup. Máme málo a tak naštěstí pokračujeme směrem k vyhlídce, která je pro změnu z příjemného kopečku. Na vyhlídku až nedojdeme, protože usuzujeme že tam kde jsme máme nejlepší výhled a z vyhlídky být lepší nemůže. Máme krásný výhled na celou cestu, kterou jsme šli, na Staré město a úplně nejvíc se nám líbí zlatá kopule Skalního dómu.

Opět se radíme s navigací a nyní je naším cílem náš hotel, který je momentálně nějakých 5,5km. Cestou jsme rozhodnuti vyměnit peníze, ulovit nějaku poživatinu nebo kočku na gril a dostat se v pořádku do vany. Cestu dolů nám vybrala navigaci po schodech v zastrčené uličce mezi domorodeckými domoečky. Za půlkou mě začala zlobit bolest v kolenou, ale s pár zastávkami jsme asi po dvaceti minutách dorazili zpátky na hlavní silnici pod Olivovou horu.

Tak už to máme skoro pořád rovně za nosem. Ve 14:45 se ze všech tlampačů po městě ozval "meluzín" - chlapík hulákající náboženské texty z mešity. Jako na signál se začaly otevírat krámy, hostel provoz a přibylo lidí v ulicích. Přicházíme do arabské čtvrti. Tady je mi to docela sympatické. Lidé v autech mají stažená okénka, hudbu puštěnou "doprava" až jim rezonují stěrače, lidé jsou oblečení do barevného oblečení, sem tam i docela pěkná slečna. Nacházíme směnárnu a měníme 100$ za 350ILS. Pořád se nám zdá všechno jídlo strašně drahé. Na ulicích můžete sehnat Kebab, Falafel, jedlé kaštany, a spoustu dalších dobrot, ale v cenách od 35 - 48ILS |(x5,81= Kč). Rozmýšlíme se, rozmýšlíme, jestli tedy něco koupit nebo ne, do toho v jednom bazaru fotíme další BMW (kvůli čemu jinému taky jezdit do Izraele, ne?), přejdeme silnici a ejhle. Nikde nikdo. Jen pár malých dětí s pejzy v černých kalhotách, bílých košilích a v kravatách se honí ulicemi nebo na rohu zpívají (asi) populární náboženské texty (usuzujeme podle prožívání a intonace). A zase všude podél domů neskutečné množství odpadků a smetí. Čím více se blížíme k hotelu, tím přibývá černobíle oděných lidí. Jdou s kočárky, v párech i skupinkách, diskutujíc nebo čtoucích bible. Všichni oblečeni stejně, všem je to velké nebo naopak viditelně malé a i ta nejhezčí z holek vypadá jako stará bába na pohřbu. Takže není ani na co se dívat. Všechny domy jsou z venku stejné, lidi jsou stejní a nudní. Abych jim však nekřivdil. Jsou laksaví a pokaždé když jsme se zastavili, abychom dali odpočinout našim již dooost unaveným nohám se k nám někdo odvážil přijít a zeptat se zda nám nemůže nějak pomoci a samozřejmě vyšpiónovat odkud ti dva vysocí divnolidi jsou.

Kolem páté přicházíme na hotel. Nevidíme, neslyšíme, jen cítíme, jak nám pulzuje krev v chodidlech. Nařizujeme budíka na protahovací pauzu a dopřáváme si klidu hotelového pokoje.

Když se probereme, máme hlad. Velký. Protože jsme z recepce přinesli nějakou knížku slevových kupónů, rozhodujeme se, zda do navigace dáme opět Mc Donald, KFC nebo pro změnu Pizza Hut. Třetí možnost vítězí, jdeme k autu a vyrážíme. Cestou podle navigace zjišťujeme, že adresa není přímo Pizza Hut, ale nákupní centrum. Radujeme se, že tu možná bude možné koupit něco k zítřejšímu obědu, možná večeři, ale určitě něco k pití. V obchoďáku Malcha Mall (קניון מלחה) nacházíme takovou "venkovskou samoobsluhu", kde je vše, ale v druhově omezeném množství (jeden druch vody bez příchutě, tři druhy džusů.. apod.). Nicméně pro náš účel je tento šopík dostačující. Vybíráme krájený, semínkový chléb ( 10,9ILS), 0,3kg uzené kuřecí šunky ( 26,5ILS), 0,5kg plátkového sýra Gouda ( 15,5ILS), 1,5l voda bez budlin ( 6,5ILS), pomerančový džus 1l ( 4,9ILS), 1,5l Coca Coly ( 5ILS). Za celý nákup tedy zaplatíme v přepočtu cca 422Kč. Původní radost z toho, že jsme zaparkovali auto skoro před vchodem nám zkazil dost vážně fakt, že musíme projít přes pokladny, za kterými je východ a to ještě do podzemních garáží orientovaných na druhou stranu než je naše auto. Proto vyjdeme do podzemních garáží a hned u dalšího vchodu se řadíme do fronty na další bezpečnostní kontrolu abychom se dostali zpátky dovnitř. Ještě se zastavíme v Pizza Hut, podívat se jestli nám připraví pizzu i s sebou jako u nás a za kolik a míříme k autu. Cestu zpátky už Pája zvládne bez navigace, párkrát si zatroubíme, párkrát někdo na nás, protože díky zmatenému systému v křižovatkách se občas zamotáme z pruhu do prrhu, a už jsme u hotelu.

Nevěříme vlastním očím. Všude provoz jako blázen, naše parkovací místo je obsazeno a proto musíme v uličkách kolem najít jiné, jestliže nechceme platit 15$ za hotelové parkoviště. Nacházíme pěkné parkovišťátko asi 5min. od hotelu, ale od zítra je placené od 8:00 a tak to vypadá na dřívější vstávání. Pája uvaří večeři, naleje rum Legendario a k tomu poštíme zprávy z domova.

Shalom sabath a dobrou noc.