Asi už se adaptujeme na časový posun, protože tentokrát místo před sedmou se probouzíme až před devátou. Nemáme ale kam spěchat, checkout kluci domluvili až na jednu hodinu odpoledne, tak pomalu balíme věci a snídáme v pohodě a v klídku, ze kterého nás vyruší jen čtyřnohá návštěva.
Jožka se věnuje dopoledne práci, tak se s Pájou a Žanetou rozhodneme jít k vodě. Na recepci si půjčíme šnorchly a Žaneta i ploutve a vyrazíme na pláž, kterou známe z prvního dne. I tady je pod vodou k vidění spousta zajímavostí, například vypasená hvězdice, hejna malých rybiček i samotářské velké.
Vrátíme se před jednou hodinou, provedeme checkout a máme před sebou celé volné odpoledne, protože auto máme vrátit v šest a v devět nám letí letadlo na Bonaire. Naplánovali jsme proto cestu do arubského národního parku Arikok. Cesta tam trvá chvíli, zaparkujeme před návštěvnickým centrem a jdeme zjistit co a jak.
Dostáváme mapu a ukazují nám dvě hlavní automobilové trasy parkem, jedna je pro běžná osobní auta, druhá je pro teréňáky s pohonem 4x4. Je tu i možnost pěších tras, ale o těch v tom neuvěřitelném horku ani neuvažujeme. Protože čtyřkolková trasa vypadá lákavěji a Chevrolet Optra se v minulých dnech ukázal jako rovnocenné terénní vozidlo a Pája jako zdatný offroad řidič, volíme terénní trasu. Nejdříve projíždíme mezi kaktusy a další zajímavou florou po takové horší asfaltce, za chvíli asfalt končí a nastupuje polní cesta. Postupně se stává stále strmější a přibývá na ní kamenů. Už to začíná být opravdu záhul, před námi se objeví obrovský kopec s vyhlídkou, ale i ten vítězoslavně zdoláme.
Nahoře však naše nadšení končí, protože to co vede dál, už se cestou snad ani nazvat nedá. Pokocháme se aspoň vyhlídkou a vracíme se stejnou cestou zpět k centru, odtud pokračujeme asfaltkou pro normální automobily. Cestou zastavujeme na několika vyhlídkách a u jeskyň.
Sluníčko peče jako o závod, lejeme do sebe litry vody, ale i tak nás to vedro neuvěřitelně zmáhá. Když skoro po třech hodinách opustíme park, okamžitě zamíříme k vodě. Z parku jsme vyjeli opět u dvojice pláží Rodger beach a Baby beach, tak dnes volíme pro změnu Rodger beach. Pláž je nádherná, písčitá, s ideálně svažitým vstupem, vybavená slunečníky a hlavně téměř prázdná. Koupel v osvěžující vodě (Jožka naměřil 27°C) je po náročném odpoledni dvojnásob příjemná.
Čas utíká, za necelou hodinku máme odevzdávat auto, to máme do Oranjestadu tak akorát. Po cestě se Jožka v papírech z půjčovny dočte, že auto máme vrátit umyté a uklizené, jinak nám naúčtují poplatek 125 USD. To bude trochu problém, protože po těch třech dnech nekompromisní offroad jízdy jsou pneumatiky oranžové od písku a prach je všude.
Zkoušíme dvě myčky co potkáváme, obě zavřené ... třetí už je taky zavřená, ale pracovník co zavírá bránu se při pohledu na náš Chevrolet směje, že prý tohle je OK a v půjčovně to projde. Šestá už je za pár minut, tak nám stejně nezbývá než to zkusit. Měl pravdu, prošlo to, bez jediné poznámky. Zřejmě jsou tu zvyklí na jinej chlív. Pracovník z půjčovny nás ještě hodí na letiště, tam si dáme svačinku a až se otevřou přepážky, odbavíme se na náš let ve 21:00 opět s Dutch Antillen Express (DAE) na Bonaire. Trochu nás rozladilo, že do ceny letenky při nákupu nezapočítali odletovou taxu, tak ještě musíme vysolit po dvaceti dolarech za osobu.
Opět máme s DAE zpoždění, tentokrát však "jen" 45 minut. Jinak je noční let na Bonaire v pořádku, máme stejné letadlo jako minule na Arubu a dokonce i stejná sedadla. Po 35 minutách přistáváme na Bonaire, vyzvedáváme kufr a jdeme pro objednané auto. Je to terénní pickup Isuzu D-max 2,5TD.
Dál si toho moc nepamatuju, protože téměř současně s usednutím do auta upadáme já i Žaneta do polospánku. Nicméně naši šikovní kluci se propletli podle propagační mapky hlavním městem Kralendijk a na absolutně neoznačených cestách dokázali v noční tmě najít náš objednaný hotel Caribbean Club Bonaire. Noční hlídač měl zapsaná naše jména, předal nám připravené klíče od našich obydlí a kolem půlnoci okamžitě usínáme ...